(Omlouvám se za zvýraznění textu, který mne něčím zaujal, protože to nemusejí být stejná místa, která zajímají i druhé. Martin Tlustý.)

 

Cesta nocí

Kapitola z knihy Tomáše Halíka „Ptal jsem se cest“

 

Hovořili jsme o tvém působení na sekretariátu biskupské konference, v kostele Nejsvětějšího Salvátora a v Křesťanské akademii;nezmínil se však o svém působení na pražské Katolické fakultě.

 

O tom hovořím nerad. Jednak je to spojeno s nejhorším zážitkem mého života, jednak, mám-li být upřímný, nemohu se přitom vyhnout negativnímu svědectví o lidech, kterým se několik let snažím odpustit. Nechci oživovat staré rány, a tak budu mluvit jen o nejnutnějším vzhledem k duchovní zkušenosti, kterou mi ty události zprostředkovaly. Odhodlal jsem se o tom hovořit také proto, že vím, že různými obdobnými krizemi prošla a prochází řada lidí v církvi. Snad jim i moje upřímné vyznání – včetně vyznání mých chyb a omylů – může pomoci těmi krizemi nejen projít, ale zároveň v nich uzrát.

Na fakultu jsem byl povolán na základě prosby bohoslovců z listopadu 1989 kardinálem Tomáškem; tenkrát byl zrušen předmět „společenské vědy“, přednášený zástupci komunistické státní správy, a já ho měl nahradit oborem „praktická psychologie a sociologie“. V rámci oboru sociologie měl být položen důraz na sociální nauku církve, tedy předmět, který byl v komunistických dobách z fakulty zcela vyloučen a dříve se učil jen jako součást morální teologie.

Pamatuji se živě na svou první cestu na fakultu v únoru 1990. Jel jsem autobusem do Litoměřic, kde tehdy fakulta ještě sídlila, společně s Josefem Zvěřinou. Zvěřina se stal čestným děkanem fakulty, ale do chodu školy, asi i přičiněním lidí, kteří ho neměli rádi, nemohl vůbec zasahovat. Z dalších teologů vyhozených z fakulty komunistickým režimem po krátkém údobí pražského jara nebyli Mádr či Bouše s pedagogickou činnost požádání vůbec. Na této první schůzce jsem poznal i staronový učitelský sbor. I když jsem se na tuto práci těšil, hned můj první dojem byl z těžko vysvětlitelných důvodů nesmírně stísněný a varovný.

Uvědomil jsem si, že celá fakulta nese těžkou zátěž minulých čtyřiceti let. V padesátých letech byla násilně odtržena od univerzity, vysídlena z Prahy a vyňata ze sféry vysokého školství. Dostala se zcela pod kontrolu režimu, který měl zájem, aby její úroveň byla co nejtristnější. Biskupové zprvu nedoporučovali kněžím věrným církvi zde učit a kandidátům kněžství na této komunistické potěmkinovské vesnici vůbec studovat; později, z nedostatku jiných možností, ji tolerovali, ale každému soudnému člověku bylo zřejmé, že tato „vyšší ministrantská škola“, jak ji sami její studenti po léta nazývali, nemá svou úrovní a celou atmosférou nic společného se skutečnou univerzitní teologickou fakultou. Přechodný pokus o zvýšení její úrovně za pražského jara byl záhy zardoušen, a tak z ní zas brzy museli odejít – až na nepatrné vyjimky, zejména v neteologických oborech – prakticky všichni slušní a kvalitní učitelé. Celkovou situaci fakulty po listopadu 1989 se nepodařilo vyřešit ani odchodem těch nevíce zkompromitovaných členů profesorského sboru a následným návratem fakulty do svazku univerzity a do původní budovy v Praze Dejvicích. Jeden z velkých paradoxů fakulty bylo to, že se pokoušela spojit něco, co je podle mého názoru těžko spojitelné – základní teologické učiliště typu diecézního semináře a univerzitní fakulty. V řadě zemí se teologická formace děje tak, že existují diecézní semináře, kde jsou kněží seznámení se základy teologie a připraveni na běžnou pastorační praxi; jen někteří teoretičtěji zaměření absolventi přicházejí na univerzitní teologické fakulty. Tam samozřejmě studují společně s muži i ženami, kteří nejsou kandidáty kněžství. Možná, že se studium mohlo rozdělit v rámci fakulty do dvou typů – jeden spíše prakticko-pastorační a druhý vědecky náročnější.

 

Jaká byla tvoje zkušenost s posluchači:

Mezi mými posluchači bylo pouze několik studentů, kteří by odpovídali nárokům univerzitního studia a měli porozumění pro vysokoškolsky typ práce. Většina studentů a pedagogického sboru byla spíše spojena s typem studia diecézního semináře. Jen několik pedagogů mělo osobní zkušenosti s univerzitní prací a snažili se zavádět univerzitní styl, naráželi však na nepochopení zbytku učitelského sboru a většiny studentů. Já jsem měl stále před očima svoji zkušenost ze šťastného období filozofické fakulty v 60. letech a z britské univerzity. Později jsem poznal papežské fakulty v Římě a začínal jsem být zván k přenáškám na různých evropských i mimoevropských univerzitách, a tak jsem se pokoušel na fakultě své dobré zkušenosti ze zahraničí alespoň částečně uplatnit. Byl jsem přesvědčen, že vedle klasických přednášek by měly existovat i semináře, kde by se více diskutovalo, aby byli studenti podněcováni k samostatnému myšlení a samostatné vědecké práci, že by se měly psát písemné seminární, ročníkové a magisterské práce. To všechno bylo na teologické fakultě naprosto neobvyklé, a když jsem se pokoušel alespoň v rámci přednášek rozvinout nějakou diskusní formu, narazilo to u řady posluchačů na naprosté zděšení. Jeden student mě dokonce promptně udal u arcibiskupa, že kladu studentům otázky, to znamená, že látku neznám a pokouším se získat vědomosti od nich. Další studenti se dožadovali, abych nepřednášel rychle a v podstatě jim diktoval zápis, jak na to byli zvyklí na střední škole. Neexistovala žádná soudobá odborná literatura v češtině a studenti byli většinou velmi bídně jazykově připraveni. To všechno by se dalo omluvit „objektivními potížemi“ nesnadných počátků, ale vedení fakulty nedělalo nic pro to, aby se tato situace změnila. Kdykoliv jsem přijel na nějakou zahraniční teologickou fakultu, její členové trpce líčili, jak děkan pražské fakulty odmítal jejich nabídky ke spolupráci a na upřímně míněnou pomoc – ať v oblasti hostovských přednášek, odborné literatury či studijních pobytů pro učitele i studenty fakulty – reagoval jako na nějaký nepřátelský pokus o „ideologickou diverzi ze Západu“.

O studentech již byla řeč. Jaká byla tvá zkušenost s vedením fakulty?

Vedení fakulty se izolovalo nejen od světa, ale i od ostatních fakult univerzity a vyhýbalo se zejména ekumenickým kontaktům. Vůbec nepodporovalo vědeckou, publikační a výzkumnou činnost – nabídky grantů se automaticky vracely, pedagogický sbor se scházel jen naprosto formálně na počátku a konci akademického roku, jednotlivé obory spolu vůbec nespolupracovaly ani v rámci fakulty, nebyl připravován žádný vědecký dorost…Kdyby vedení fakulty alespoň naznačilo, že považuje tento stav za provizorní a nedostačující, pochopil bych to, vedení však posvětilo svou nečinnost tím, že je především strážcem ortodoxie, a každý, kdo je kritizuje, staví se proti pravověří. Jejich oponenti se však vůbec nestavěli proti pravověří, šlo jen o to probudit fakultu z nečinnosti a celkové strnulosti. Něco podobného jsem důvěrně znal z období totality – kdo nemá moc, ztotožní svou pozici a své názory s ideologií samotnou a stane se nekritizovatelným, tím se však celý systém přestane vyvíjet – to je tajemství zdánlivé stability, ale také vnitřní hniloby všech totalitních systémů. Když byly karty rozdány takto, věcný dialog už nebyl možný.

Skoro dvacet let jsem se těšil na návrat na univerzitu, ale co se pod střechou teologické fakulty dělo, univerzitu opravdu zdaleka nepřipomínalo. S úzkostí jsem myslel na to, o čem a jak budou kázat tito budoucí kněží, kteří byli nedotčeni vším, co se v posledních desetiletích událo na poli vědecké exegeze. Jak budou pastoračně působit ti, kteří jsou vystaveni pastorální teologii ignorující poznatky humanitních věd, jak budou diskutovat s hledajícími a s nevěřícími ti, kdo vůbec nezažili, jak se solidní diskuse vede? To všechno mě naplňovalo depresivními pocity. Na fakultu nesměli vstoupit laici, těm bylo vyhrazeno jen dálkové studium skandální úrovně. Jeden ze studentů mi na fakultě řekl, že „pro faráře je hlavní věcí nepustit si ty laiky moc k tělu.“ Když jsem zažil, jak vedení fakulty jedná se dvěma řeholními sestrami, kterým bylo uděleno privilegium studia – nesměly jíst společně se studenty, ale nemohly jíst ani s učiteli fakulty a byl jim přidělen stůl v rohu jídelny – uráželo mě to jako muže, křesťana a kněze a chodil jsem si demonstrativně sednout k jejich stolu, možná, že to dokonce byl psychologický počátek mého sporu s vedením fakulty.

Ale když jsem si takto vylil srdce – a věř, že bych ve výčtu mohl  pokračovat ještě velmi dlouho – musím dodat, že jsem byl nespokojen nejen s celkovým prostředím fakulty, ale i se svým vlastním působením. Dával jsem svým studentům asi trochu víc, než bylo na té hrozné škole obvyklé, ale zdaleka jsem jim nedával tolik, kolik jsem mohl a měl. Dnes bych to dělal úplně jinak.

Co jsi měl na mysli tím, že se i ke svému působení stavíš kriticky?

Dobře učit, a zejména učit na univerzitě, je velké umění a hrozná dřina. Nemyslím, že by člověk, který je pracovitý, není zatížen starostmi o rodinu a má dost sil, nemohl vedle toho dělat vůbec nic jiného. Musí to být však něco, co je s pedagogickou činností „kompatibilní“ a co jí vhodně doplňuje. Pak to může byt dokonce pro jeho výuku obohacující – když například pracuje ve vědeckém výzkumu nebo v poradenství, myslím, že to je činnost v studentské pastoraci, má-li člověk tým spolupracovníků. Univerzitní práce však musí mít jasnou prioritu, tak to vidím dnes, kdy sice mé kněžství proniká vším, co jsem a co dělám, jak jsem se to naučil chápat v době ilegality, ale většinu dne musím věnovat univerzitě a vlastní pastorační činnost v kostele může vyplňovat mé večery, neděli a několik víkendů v roce, musí být však obklopena činností duchovních i laických spolupracovníků.

Tenkrát však nebyly žádné infrastruktury, žádní alespoň trochu připravení spolupracovníci a činnost sekretáře biskupské konference neměla s univerzitní prací žádné společné body, až na to, že se odvíjela v téže budově. Ačkoliv jsem se i v době totality vždycky snažil učit, alespoň v podzemních seminářích, musel jsem se učit vyučovat na univerzitě. Nedokázal jsem se dostatečně „vyladit“ na své posluchače a mluvil jsem mnohým asi často „přes hlavu“. Když jsem pochopil, že mezi posluchači má děkan své denuncianty, kteří se mě snaží provokativními otázkami „přistihnout“ při nějaké herezi, nedokázal jsem se nad to pozdvihnout a zcela mě to nemotivovalo. Dnes, i když bývám unaven, se vždycky za katedru těším, tenkrát mě práce netěšila – a to je na ní vždy vidět.

Ještě jsem neovládal metodu, kterou používám většinou dnes: když hovoříme o nějakém mysliteli nebo problémovém okruhu, snažím se nejprve uvést posluchače k do myšlenkového prostředí, z něhož vyrůstá, zařadit ho do kontextu, pak vytyčit „klíčová slova“ a představit hlavní myšlenky. Pak se snažím uchopit to, co je na tom mysliteli, byť ho budu vzápětí kritizovat, silné, „jít s ním tak daleko, jak je to možné“, domýšlet ho a v závěru nabídnout varianty různých kritických interpretací. Také až po řadě let jsem se naučil být náročný při zkouškách, aby posluchači pochopili, že zkouška, není jen kontrolou jejich vědomostí, ale pedagogickou situací, dialogem, při němž mohou z látky ještě něco dalšího pochopit a kdy je otázkami provokuji k tomu, aby šli ještě hlouběji a uviděli problém ještě z dalších úhlů. Od Karla Skalického jsem se naučil dát posluchači možnost začít u zkoušky tím, co ho samotného zaujalo – tím se uklidní, nabídne mi vhled do svých priorit. Odtud pak můžeme paprskovitě vést dialog na všechny strany, k dalším a dalším oblastem.

Posluchači byli zvyklí na prvoplánové výklady katechismového typu, při nichž byl zřejmý apologetický charakter, kdy názory protivníků a „hereze“ byly vždy snadno a rychle smeteny ze stolu. Já jsem se od Chestertona naučil tomu, že „hereze jsou zblázněné pravdy“, že hereze – jak to chápala i středověká scholastika, vyrostlá na svobodných univerzitních disputacích – mají vždy v sobě nějaké „jádro pravdy“, které je třeba dešifrovat, osvobodit do jednostranností a integrovat do širšího kontextu. Zvěřina nás naučil, že základním principem katolicismu je „nejen, ale i „ – u každé věci je třeba vidět její druhou stránku. Hermeneutika však nebyla tehdy na teologické fakultě dostatečně zabydlená, a přece umění hermeneutického přístupu činí z teologie vzrušující dobrodružství poznání.

A co pedagogický sbor?

 

Uvědomil jsem si, že v pedagogickém sboru je několik lidí, kteří jsou spojení s temnou minulostí fakulty a církve. Nepřekvapilo mě, že některá jména se objevila v neoficiálních seznamech agentů StB. Právě od těchto lidí jsem začínal cítit nesmírnou osobní zášť.

Velmi komplikovaný byl můj vztah k děkanovi fakulty, kterého jsme si vážil. Nepochyboval jsem o jeho politické bezúhonnosti a připadal mi lidsky sympatický a náš počáteční kontakt se nerozvíjel špatně. Děkan sám byl úspěšný pedagog, milovaný generacemi svých studentů, zvláště těch, kteří měli rádi věci jednoduše, bezproblémově rozškatulkované. I když to nebyl člověk samostatně teologicky myslící ani tvůrčí – nikdy nenapsal žádnou knihu ani nepublikovat vědeckou stať zásadnějšího významu – přece ho bylo možno řadit mezi vynikající odborníky na neoscholastickou teologii přelomu století, problém byl spíše v tom, že jiný typ teologie patrně vůbec neuznával. Byl to člověk jazykově nadaný, zcestovalý, sportovec, na první pohled nekonfliktní, milý a usměvavý. Jeho přednášky dokonce nepostrádaly humor, i když tam pozorovanější posluchači zaznamenali také spodní tón jakési zatrpklosti a až agresivního znevažování jiných názorů. Byl jsem velmi rád, že je na škole někdo takový, kdo podá studentům přehledný jednoduchý úvod. Ale pak bylo třeba také dalších, kteří by je naučil se na věci dívat ještě z jiných stran a pochopit , že za všemi zdánlivými jistotami jsou zase vrstvy dalších otázek, zvoucích na hlubinu a vytvářejících tu dramatickou a strhující krajinu poznávání. Když se dívám s odstupem na své filozofické vzdělání, jsem nesmírně vděčný, že jsme měli vedle sebe profesora Svobodu, který nás uváděl s pozitivistickou přehledností do abecedy filozofické tradice a systematiky, a profesora Patočku, který dokázal uvést do toho úžasného obratu, jaký udělala filozofie, když s Heideggerem radikálně zahlédla zapomenuté předpoklady celé metafyzické tradice Západu a začala se ptát po nových východiscích. Zdálo se mi, že děkan je jako vyučující nesporně přínosný, že však potřebuje být podstatně doplněn dalšími, kteří pozitivně ukážou jednak jiné, starší vrstvy teologické tradice, jednak to, co se událo na Druhém vatikánském koncilu a po něm, protože pohyb teologického myšlení se nezastavil.

Kořeny takového přístupu asi nebyly jenom odborné, ale týkaly se určitě přímo některých rysů děkanovy osobnosti.

 

Tehdejší děkan fakulty se pro mě stal – a dodnes zůstává – určitou záhadou. Zdálo se mi, že v hlubinách jeho osobnosti je přítomen neobyčejně intenzivní strach. Sám byl prý kdysi člověk teologicky velmi otevřený, který koncem 60. let měl možnost studovat a habilitovat se na jedné západoněmecké univerzitě. Kontakt s tehdejším německým univerzitním prostředím mu však patrně přinesl nejen kulturní šok, ale i nějaké životní trauma, takže si z té doby odnesl předsevzetí, že bude všemi svými silami zápasit s vlivy moderní teologie a především se vším, co přicházelo z německy mluvících zemí.

Za čas bylo jasné, že jsem se mu začal stávat ztělesněním všeho toho, z čeho měl strach. Já jsem byl v Německu vysvěcen a nezakrýval jsem, že moje odborná inspirace také pochází od významných teologů z německé jazykové oblasti ať už to byl Urs von Balthasar, nebo jeho antipod Rahner a Rahnerovi žáci, mezi které patřili i Ratzinger a Kasper. Možná proto jsem se mu stal ideálním projekčním plátnem pro „obraz nepřítele“ – a náš vztah se začal vyvíjet dost dramaticky. Lidé, kteří se bojí, mají enormní potřebu toho, aby se druzí báli jich, ten člověk se bál a nemohl přenést přes srdce, že se já nebojím jeho. Ale i já jsem selhal tím, že jsem tomu nevěnoval včas dostatečnou pozornost, že se mi nepodařilo tento jeho strach ze mě upokojit, nýbrž že jsem ho nechtě asi mnoha reakcemi ještě umocnil.

Připomínal mi typ, se kterým jsem se v klerikálním prostředí setkal častěji, lidé kteří vyrostli v převážně ženském prostředí a byli silně fixováni na matku, si přenášeli někdy tento typ vztahu na institucionální stránku církve, ničím se necítili tak iritováni a ohroženi jako  těmi , kteří byli vnitřně svobodnější a dokázali mít vůči „matce církvi“ poněkud dospělejší vztah.

 

Zdá se, že ten děkan hrál v tvém životě opravdu důležitou roli.

 

Ano, málokdy jsem se někým po léta zabýval tak intenzivně jako tímto mužem. A to ne tolik z důvodu praktických – věděl jsem, že mi zas tolik ublížit nemůže – spíše z důvodů psychologických a morálních. Sehrál v mém životě důležitou archetypální roli: byl to patrně můj jediný skutečný osobní nepřítel. Proto jsem se snažil jemu i celé situaci dobře porozumět.

 

Člověk se během života setká s lidmi, kteří naplní archetypální role v jeho životě, jež s sebou nesou určitý duchovní úkol a zprostředkovávají jeho porozumění světu: otec, matka, sourozenci, učitelé, milovaná žena, vlastní děti, žáci, přítel i nepřítel. Vím, o co jsou ochuzeni lidé, kteří se „minuli“ se svými rodiči, vím, jak jsem musel hledat přístup k sociálnímu rozměru světa, který obvykle zprostředkovává zkušenost dělení s vlastními sourozenci. Vím, jaké nebezpečí v sobě nese, když člověk zaměňuje vztah k dětem za vztah k žákům. Vím, co znamená mít přítele. Ale dlouho jsem nebyl konfrontován s nepřítelem Estébáci, kteří mě za minulého režimu vyšetřovali, to dělají za peníze, i když se asi museli dopovat nějakou ideologickou drogou třídní nenávisti, aby tu práci mohli dělat, jako se spalovači mrtvol dopují alkoholem, byl jsem jim asi lidsky lhostejný, ba někdy jsem cítil, že mají ke mně jako k člověku, který si stojí na svém, určitou úctu. Mám plno ideových protivníků, s nimiž se střetávám v polemikách na obrazovce či v novinách, ale nikoho z nich nepovažuji za nepřítele, dokonce třeba s Václavem Bělohradským nebo Petrem Uhlem, s nimiž se tolik názorově lišíme, se vzájemně považujeme za osobní přátele. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří mi mají za zlé řadu mých skutečných nebo domnělých lidských chyb, jsou lidé, kteří mě znají jen z obrazovky televize a promítají si do mě své „obrazy nepřítele“, znám lidi, kteří mě nemají rádi, protože mi závidí to či ono nebo jsou frustrováni tím, že neodpovídám jejich představám o knězi, katolíkovi, profesorovi …Ale to všechno skutečně nejsou nepřátelé, o většině z nich mohu předpokládat, že kdybychom se lépe poznali a měli možnost si mnohé vyjasnit, brzy bychom si podali ruce.

 

Avšak v děkanovi teologické fakulty vstoupil do prostoru mého života člověk, který se po dlouhou dobu intenzivně snažil mi ublížit a mou žádost o odpuštění, dialog a smír odmítl. Byla to úplně nová zkušenost, mít osobní nepřítele. Snažil jsem se podle rady C. G. Junga v něm hledat zrcadlo, které mi zobrazuje nějaké mé vlastní vytěsněné rysy, jako asi já jemu, ale moc daleko jsem tu nepostoupil. Snažil jsem se podle rady svatého Ignáce předpokládat, že jeho subjektivní motivy jsou čestné. Snažil jsem se ho pochopit, nedémonizovat ho – nejen na veřejnosti, ale ani sám před sebou. Evangelium předpovídá, že budeme mít nepřátele, a to i takové, kteří se budou domnívat, že když nám ubližují, slouží tím Bohu. Rozjímal jsem o slovech evangelia, že máme milovat nepřátele a modlit se za ně. To není lehký úkol. Ještě v době, když jsme spolu dobře vycházeli, mi děkan na mou otázku, jestli pro něj mohu něco udělat v Římě, odpověděl, abych se za něj pomodlil otčenáš u hrobu svatého Petra. A já to opravdu opakovaně dělal, i v dobách nejhorší eskalace našeho konfliktu. Představ si tu situaci: člověk přichází s dojetím na jedno z nejposvátnějších míst na zemi – a teď se má modlit za někoho, s kým má otevřený konflikt. Za co se má modlit, nemá-li to být neupřímné a formální? Modlil jsem se za něho, aby splnil svůj úkol, který měl na mysli Bůh, když se ten člověk narodil. A modlil jsem se za uzdravení našich vztahů. Několikrát se mi dokonce ve snu zdálo, že jsme se nakonec smířili, ale byl to vždycky „jen“ sen.

 

Chápu, že chceš raději mluvit o duchovní stránce toho konfliktu. Ale o věci samé už na veřejnost proskočily mnohé dohady, a tak se vraťme k tomu, jak jsi to viděl a prožíval ty. Co bylo bezprostředním podnětem konfliktu?

 

Všechno se vystupňovalo, když jsem se vrátil z postgraduálního studia v Římě. Právě ti, kteří byli spojeni s neblahou minulostí fakulty, ve mně asi viděli jakousi nebezpečnou konkurenci a snažili se nejrůznějšími pověstmi a pomluvami děkana a celé vedení obrátit proti mně. Možná jsem podcenil sílu odporu a dlouho si to nepřipouštěl. Všechno se ještě zhoršilo, když na fakultu přišlo pozvání na zakládající setkání Evropské společnosti pro katolickou teologii. Vedení tehdy vyvíjelo nátlak na členy pedagogického sboru, aby se této iniciativy neúčastnili. Byl jsem přesvědčen, že je velice důležité, aby čeští teologové z tohoto pracovního společenství nevypadli. Mluvil jsem o této společnosti osobně s papežem a kardinálem Ratzingerem, a i když jsem vycítil, že Vatikán je zpočátku vůči této iniciativě zdrženlivý, rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by si Svatý stolec přál, abychom ji bojkotovali, podobný dojem měl z rozhovoru s papežem na téma vznikající Společnosti kdysi i Zvěřina. Byl jsem upřímně přesvědčen, že je důležité, aby se dlouho plánovaného zakládajícího kongresu zúčastnili i teologové ze středovýchodní Evropy, kteří mají jinou zkušenost než jejich západní kolegové. Mohli by dokonce vyvážit některé extrémní směry západoevropské teologie, nejsou přece naivní děti, které se zkazí „ve špatné společnosti“. Rozhodl jsem se tam tedy jet. Po návratu mě čekal rozhovor, z něhož jsem pochopil, že jsem na fakultě nežádoucí a že děkan a lidé kolem něho hledají jen záminku, jak mě odstranit. Neviděli ve mně už jen možného konkurenta a protivníka, nýbrž nepřítele, s kterým se nediskutuje, kterého je třeba se za každou cenu zbavit. Touto optikou pak zřejmě děkan vnímal podivné osobní nedorozumění, jehož faktickému zázemí dodnes plně nerozumím, protože tam ze strany dalších osob došlo k indiskreci a špatné interpretaci některých vyjádření v osobních rozhovorech. Protože jsem se tenkrát domníval, že to, co se mezi námi stalo, je nedorozumění, poslal jsem děkanovi před Velikonocemi dopis, v němž jsem ho žádal za odpuštění, jestli jsem se ho v něčem nechtě dotkl. Nabízel jsem mu bratrský rozhovor jako cestu, jak si věci vzájemně vyjasnit a dojít k smíření. Na dopis mi nikdy neodpověděl a odmítl mě opakovaně přijmout k osobnímu setkání. Místo toho mi tajemník fakulty uprostřed přednášky přinesl od něj úřední přípis, že se mnou bylo zahájeno „disciplinární řízení“, a pak jsem byl předvolán k tomuto řízení: „nedostavíte-li se, bude konáno ve vaší nepřítomnosti“. Požádal jsem písemně o vyrozumění, čeho se má řízení týkat, abych si mohl připravit obhajobu, jako obvykle jsem nedostal žádnou odpověď.

 

Bylo by možné uvést aspoň okolnosti?

 

To „řízení“ proběhlo počátkem června 1992 a zpětně viděno, byl to nejtraumatičtější zážitek mého života, i když bezprostředně jsem ho prožíval spíše jako frašku nebo něco mezi absurdní hrou z pera Václava Havla a nějakým prověrkovým řízením z doby komunismu. Byl vytvořen jakýsi tribunál, absurdní nejen vznášenými body „obžaloby“, ale také co do právní formy. Status univerzity nepřipouští jakékoli „disciplinární řízení“ s učitelem. Děkan mi na úvodní otázku, jaký právní charakter má naše setkáni (už jsem byl vytrénován se takto ptát při výsleších na tajné policii), protokolárně uvedl, že se tak děje z příkazu arcibiskupa („pan arcibiskup Vlk si výslovně přál, aby záležitost byla vedena formou disciplinárního řízení“), toto tvrzení se později ukázalo jako lživé, arcibiskup mi řekl, že by nikdy neustanovil někoho soudcem ve vlastní věci.

 

Nebyla vůbec řeč o otázkách věroučných. Ačkoliv jsem jistými lidmi vytrvale nálepkován jako „modernista“, ani tehdy, ani nikdy jindy v životě mi žádný církevní či teologický orgán nevytkl jedinou větu, v niž bych se nějak odchýlil od učení církve či hlásal bludy. Co se týkalo působení na studenty, byl jsem obžalován, že jsem před studenty kritizoval koncepci fakulty – nezakrýval jsem, že fakulta porušuje církevní směrnice, když brání řádnému dennímu studiu laiků. Jeden bod obžaloby zněl, že jsem se vydával bez vědomí vedení fakulty za jejího delegáta na jakémsi zasedáni Teologické fakulty v Paderbornu. Ukázalo se , že jsem v Paderbornu vůbec nebyl a pozvání, které jsem dostal, jsem předložil děkanovi. Druhý bod, že se vydávám za profesora Lateránské univerzity v Římě. Ukázalo se, že šlo o potvrzení mé přednáškové činnosti jako „visiting professor“ na Institutu pro rodinu Lateránské univerzity, slavný tribunál nevěděl, že „visiting profesor“ je označení činnosti, a ne akademické hodnosti, a že v Itálii je slovem profesor označován každý vyučující na univerzitě. Další bod se týkal nostrifikace mého římského licenciátu ministerstvem školství, proti němuž měl děkan námitky. Později se ukázalo, že ministerstvo jeho námitky po prozkoumání zamítlo a potvrdilo své rozhodnutí o nostrifikaci. A tak to šlo dál, včetně onoho trapného osobního konfliktu s děkanem, o kterém jsem se zmínil, podstatou bylo to, že jsem v důvěrném rozhovoru s děkanovým nejlepším přítelem vyslovil obavu, zda se v jednání děkana neobjevují paranoidní rysy – to bylo misinterpretováno jako můj údajný pokus děkana zlikvidovat násilným převozem k hospitalizaci. To byl opravdu nesmysl, kdyby mi snad takové zlodušské intriky vstoupily do duše, asi bych se neobrátil na děkanova nejbližšího člověka, od něhož jsem ve skutečnosti očekával, že mi řekne svůj moudrý názor na moje otázky a obavy – ale taková tam tenkrát panovala atmosféra.

 

Sám děkan se v průběhu toho kafkovského „procesu“ choval po formální stránce korektně, ba laskavě, ale zejména jeden z jeho našeptávačů mi připomínal něco mezi inkvizitorem ze špatných historických románů a vyšetřovatelem minulého režimu. Kromě snad toho jediného muže jsem žádného z pětice nepokládal za osobně špatného člověka. Dva z nich byli naopak velmi slušní lidé, kteří se pak od této záležitosti distancovali, jeden v osobním rozhovoru a druhý v osobním dopise arcibiskupovi. Třetí byl stařec, kterému namluvili, že jsem zakuklený husita. U děkana samého jsem se domníval, že je subjektivně upřímně přesvědčen, že hájí věc Boha, byl z typu lidí, kteří by mě sice před pár stoletími jistě poslali z téhož upřímného přesvědčení na hranice, ale zároveň se za mě pomodlili a možná by mi ještě před popravou přinesli z křesťanské lásky svačinu.

 

Jak tribunál dopadl?

 

Měl jsem pocit, že jsem se dostatečně obhájil a že tím je celá věc vyřešená. Na můj poslední dotaz, jaký je tedy závěr řízení, mi děkan odpověděl, že žádný závěr dělat nebude, závěr udělá pan arcibiskup. Sotva jsem zavřel dveře, děkan do protokolu nadiktoval doušku: „Závěr: Po projednání celé věci s přihlédnutím ke všem okolnostem dospěli přítomní členové profesorského sboru KTF UK k závěru, že další působení PhDr. Tomáše Halíka na této fakultě není žádoucí.“

 

Po letech jsem se dozvěděl, že za několik dní poté napsal děkan do Vatikánu dopis, v němž celou záležitost svérázně vylíčil se závěrem, že jsem byl z disciplinárních důvodů vyloučen z teologické fakulty. Mně dopisem oznámil, že mé „výpomoci při přednáškách už nadále nebude potřebovat“.

 

Odvolal jsem se k arcibiskupovi a popsal jsem mu pravou příčinu sporu, neutěšený stav fakulty a prosil ho, aby si tento stav začal konečně řešit. Arcibiskup výpověď zrušil, ale doporučil mi, abych pro uklidnění situace z fakulty raději sám odešel. Po dlouhém přemýšlení jsem toto řešení přijal, požádal jsem o roční neplacenou dovolenou a v jejím závěru o rozvázání pracovního poměru.

 

Proč jsi se nějak účinněji nebránil?

 

Mlčel jsem o tom všem léta, abych neublížil církvi. Mlčel jsem, i když jeden z iniciátorů této akce a fakultní učitel mě opakovaně hrubě napadl při mši z kazatelny k opravdovému pohoršení věřících. Později jsem té zdrženlivosti litoval, protože krátce poté byli z fakulty odstranění další nepohodlní lidé, spojení se zvěřinovským proudem a předlistopadovým disentem. Na fakultních poměrech se nezměnilo nic, přestože v průběhu těch let arcibiskup jednou vetoval volbu tohoto děkana. Své veto stáhl na základě slibu, že vedení fakulty provedlo zásadní reformy v duchu pokoncilních církevních směrnic a zvyklostí univerzity. Ani potom se však nezměnilo nic. Za čtyři roky po mně byl z fakulty děkanem odstraněn jeden z jejich nejschopnějších pedagogů, Odilo Štampach, těsně poté, co se stal docentem teologie, a tedy potenciálním kandidátem na nového děkana. Když Odilo došel k názoru, že vyčerpal všechny formy vnitrocírkevní komunikace a nedostal odpověď, obrátil se na veřejnost a promluvil o skandální situaci fakulty v médiích. Média pochopitelně vytrhal z jeho výpovědi jen část, která byla pro ně atraktivní, a rozpoutala aféra, která přece jenom situací na fakultě trochu pohnula. Zda by – nebýt té aféry - k změnám vůbec došlo, je otevřená otázka. Na hlavu Odilona Štampacha se snesla v církvi bouře výtek. Tehdy jsem považoval za poctivé se ho veřejně osobně zastat a poprvé podal svědectví o to, co se stalo před lety mně i dalším. Následoval další pokus děkana poškodit mě na pověsti, načasovaný těsně před projednáním mé profesury. Požádal jsem rektora univerzity, aby obvinění, která proti mně děkan vznesl, byla prošetřena, důkladné šetření nezávislé komise několika děkanů a právníků mě nakonec plně morálně rehabilitovalo. A tak tato poslední děkanova akce proti mě osobě (krátce poté se děkan nechal protiprávně znovu zvolit, ocitl se v konfliktu s arcibiskupem i vedením univerzity a odešel opravdu neslavně ze svého postu) mi nakonec spíše u představitelů univerzity prospěla, než uškodila. Děkan se mi dosud nikdy neomluvil. „Lékař lékaři by nikdy něco takového neudělal, a právník právníkovi také ne, Jak to, že to udělá kněz knězovi?“ zeptal se mě jeden ze členů vědecké rady univerzity. Nedokázal jsem mu odpovědět jinak než jedním starým příslovím, které však spíše trpce konstatuje, než vysvětluje to, co pro mě stále zůstává hořkou otázkou.

 

Jaké následky na tobě celá ta podivná záležitost zanechala?

 

Kdybych neměl v ruce doslovný protokol celého tehdejšího jednání před „tribunálem“, myslel bych, že se mi to jen zdálo a že to byl zlý sen, pochopil jsem, že bylo zcela lhostejné, zda a jak jsem se hájil. Jsem přesvědčen, že ti lidé mě ani neposlouchali a měli – stejně jako tomu bylo před komunistickými tribunály a prověrkovými komisemi – „rozsudek“ předem připravený. Prostě jsem jim překážel a chtěli se mne za každou cenu zbavit a nic jiného je nezajímalo. Uvědomil jsem si, že některým lidem, které mám považovat za své bratry ve víře, nezáleží na pravdě. To mnou otřáslo jako nic předtím a nic potom v mém životě.

 

Tento zážitek byl skutečně trauma, ale vděčím mu za mnoho. Do té doby jsem s nedovedl představit odpudivou tvář církve. Když jsem ze strany publicistů slyšel hovořit o církvi jako totalitní organizaci, uráželo mě to a považoval jsem to za vliv komunistické propagandy. Já sám a mojí přátelé, kteří konvertovali v době komunismu, jsme znali církev z úplné jiné stránky. Náhle jsem zažil na vlastní kůži, že nejen v dobách sepjetí trůnu a oltáře, ale i dnes můžu někoho v církvi ve jménu obrany struktur postavit chladnokrevně moc nad pravdu. Vnitřně jsem se omluvil všem, kteří kdy církvi špatně smýšleli či psali a jež jsem pokládal za lháře, nesdílím jejich negativní vidění církve, ale  připouštím, že nelhali, pouze snad neoprávněně zobecňovali partikulární zkušenost. Když katolíci čtou například články Václava Bělohradského, často ho rozhořčeně odsuzují, protože jejich zkušenost s církví je většinou úplně jiná, než je Bělohradského obraz církve. Můj postoj je dnes zdrženlivější, svou církev jsem nepřestal milovat a mohu vydat svědectví, že opravdu není taková, jak ji vidí Bělohradský, avšak musím poctivě přiznat, že některé věci, které od církve kdysi mnoho lidí odradily, nezmizeli úplně. Fundamentalistické sklony některých katolíků nemohou ohrozit demokratickou společnost, v tom Bělohradský a jiní přeceňuji jejich sílu, věřím, že dnes nemají velké šance, převládnout ani uvnitř církve samé. Ale jakkoliv jsou tyto tendence v církvi okrajové, mohou silně poškodit morální kredit církve a zranit ty, kteří nevzali dost vážně fakt, že církev není „andělskou společností“, nýbrž že se prostě skládá z lidí se všemi jejich dobrými i špatnými vlastnostmi. Uvědomil jsem si však také, že ona zatracovaná sekulární pluralitní společnost se svými osvícenskými ideály tolerance, lidských práv a občanských svobod chrání i církev před pokušením neblahých recidiv minulosti. Je dobře, že žijeme v demokratické společnosti, po „katolickém státě“ vůbec netoužím. Tam, kde by se víra měla stát státní ideologií, bych byl ve jménu víry i ve jménu svobody – asi prvním disidentem.

 

Nechci vůbec dramatizovat to , co se mi přihodilo. Když to srovnávám s potížemi, jaké zakusili ještě před několika desetiletími v církvi lidé mnohem významnější a úctyhodnější než já, včetně teologů jako Congar, Danielou, Urs von Balthasar, de Lubac (abychom jmenoval ty, o jejichž věrností církví, odměněné tímto papežem, nemůže být pochyb), byly mé nepříjemnosti jen komářím bodnutím. Ani chvíli jsem nepochyboval, že církevní autorita se brzy přesvědčí o skutečném stavu věcí na fakultě a dá mi v tomto sporu za pravdu. Nebyl jsem poškozen ani existenčně – začínal jsem v té době mít určité odborné jméno a věděl jsem, že bez problémů mohu najít uplatnění na prakticky kterékoliv humanitní fakultě u nás, případně přejít na některou zahraniční univerzitu. Také jsem bezprostředně začal přednášet na fakultě sociálních věd a o něco později také na filozofické fakultě – a na obou přednáším dosud. V tom problém nebyl, šlo o mravní a „existenciální“, nikoliv o existenční krizovou situaci.

 

Takže problém byl spíše vnitřní.

 

Ano, opakoval jsem si „racionálně“ a „objektivně“ se nic nestalo a nic zvláště zlého. Utvrzoval jsem se v tom, že se musím chovat jako statečný muž a kněz schopný oběti, překousl jsem své pocity hořkosti a začal jsem o to více pracovat. Toto pěkně znějící a často doporučované řešení nedoporučuji nikomu. Člověk není jen chladně kalkulující rozum. Člověk má také emoce a má na ně právo. Nemyslím, že by se jimi měl nechat vláčet. Má je „zpracovat“, ale aby je poctivě zpracoval – a to trvá dlouho – musí mít pokoru si je připustit do vědomí, přiznat si je.

 

Nechtěl jsem si přiznat, že se cítím frustrován z církve, kterou jsem miloval, pro kterou jsem nasazoval kůži a která mi teď ukázala tvář, již jsem znal jen z Goyových karikatur inkvizičního tribunálu. Nechtěl jsem si přiznat, že se cítím zklamán jednáním biskupů, z nichž se mě ani jediný nezastal a nikdo pro mne nehnul ani prstem. Myslel jsem si, že kněz nemá právo na takové pocity, zatnul jsem zuby a táhl dál. Všechno, co jsem znal z psychoterapie a dovedl bych poradit druhým, jsem – pokud se týkalo mne samotného – opomenul. Udělal jsem chybu. Měl jsem si tyto přirozené emocionální reakce připustit, nepotlačovat je – a pak ovšem s nimi vnitřně pracovat, otevřeně se s nimi konfrontovat. Potlačit je, to není projev statečnosti, ale naopak uhýbání. Potlačení vlastních pocitů není ani tak morální ani tak účinné, jak se někdy soudí, ono to nejde, utéci svému srdci.

 

Během konference ve Španělsku o několik měsíců později jsem dostal náhle žaludeční potíže a prudké horečky. Při vyšetření po návratu se ukázalo, že mám enormně zvýšené jaterní testy, jeden z lékařů vyslovil podezření na zhoubný nádor. Vzpomněl jsem si na verše, které mi citoval můj otec o posledním společném Silvestru: a přes rameno se nám dívá smrt.

 

Je známa psychosomatická povaha různých nemocí včetně nádorů. Věděl jsem, že mnozí nemocní, u nichž vypuklo maligní nádorové onemocnění, prožili zpravidla v rozmezí dvou let předtím závažnou životně traumatizující událost, s niž se nedokázali vyrovnat. Ano, prošel jsem velkým traumatem. Nemyslím, že by to všechno bylo možno připsat na vrub konfliktům na fakultě a velikému zklamání z postoje církevní autority, od níž jsem očekával víc pochopení a spravedlivého zastání. Byl jsem také celkově vyčerpán, unaven až na smrt. Léta před listopadem i první léta po něm byla tak hektická a přeplněná prací a událostmi, že se tělo muselo vzbouřit. (Hned dodávám, že další šetření nádor vyloučila, šlo opravdu o důsledek těžké stresové situace a dlouhodobé zátěže, který se během půl roku upravil, ale kdo žil třeba jen pár dní s tímto podezřením, ví, jak duchovně užitečná  je to zkušenost a jak je odlišná od chvil, kdy si v tichu duchovních cvičení dopřáváme meditace přípravě na smrt.)

 

A do třetice: nemohl jsem se modlit. Bůh mlčel, byla noc.

 

Krátce předtím jsem vstoupil do pětačtyřicátého roku života, jak mi předpověděl ten starý kněz: dotkl jsem se dna.

 

Takovými krizemi prochází jistě v církvi celá řada lidí.

 

Ano, většina věřících kněží prochází pravděpodobně alespoň jednou ve svém životě velkou duchovní krizí. Může být odstartována nějakým meziosobním konfliktem nebo zklamáním z lidského jednání v církvi, může mít podobu celkové krize důvěry v církevní instituci nebo konkrétní společenství, u duchovních může jít o krizi celibátního života a otřes vlastní kněžské či řeholní identity. Krize může být způsobena celkovým vyčerpáním a přetížením – i u kněží je častým syndromem „vyhoření“ – „burn-out“. Někdy můžeme mluvit o „posledním démonu accediae“, stavu náhlého ochabnutí a zmalátnění kolem poloviny života. Může jít o „syndrom zavírajících se dveří“, kdy člověk cítí, že začíná stárnout a mění se celkový horizont jeho životního očekávání a motivace. Může jít o krizi víry, kdy v důsledku nějakých stresujících událostí a nevyslyšených proseb se člověku zatmí dosavadní představa o Bohu, zapochybuje o jeho dobrotě, blízkosti, někdy i o jeho existenci. Někdy člověk cítí vyloženou nechuť ke všemu náboženskému a duchovnímu včetně modlitby, byť pro něj dříve velmi mnoho znamenala. Kdo tu rozliší ty zpravidla složité propletené roviny duchovního, psychického, tělesného či mezilidského utrpení?

 

Nešťastných způsobů řešení těchto krizí je nepřeberná škála. U kněží i duchovních osob jsem poznal řadu různých typických reakcí. Někteří de facto „ztratili víru“, aniž byli schopni to sami před sebou připustit, a stali se z nich náboženští řemeslníci. Jiní se snažili tuto nepříznivou „ztrátu víry“ něčím překřičet a kompenzovat, odtud se rekrutuje většina fanatických obhájců pravověří, kteří své vlastní pochybnosti promítají do druhých a horlivě je pronásledují, nevědomě tím trestají sami sebe. Jinou kompenzaci bývá křečovitá zbožnost, nadšená aktivita v různých hnutích v církvi, zvýšená misionářská a pastorační aktivita. Existují ovšem i známé reakce v podobě alkoholu, fixace na kariéru, na majetek (třeba sublimované v různém typu „sběratelství“) odchodu z kněžské služby nebo skrývanému sexuálnímu vztahu. A nezapomeňme i na horlivce z opačného tábora: také mnozí bojovníci za obnovu církve, neutuchající kritikové „hierarchie a Říma“, vášniví bojovníci za zrušení celibátu a za kněžství žen a zápasníci s „fundamentalisty“ se někdy rekrutují z těch, kteří těmito aktivitami překřikují v sobě „ztrátu víry“, již těm „fundamentalistům“ vlastně nepřiznaně závidí.

 

Ale to už se nám do té patologie vejde téměř celá církev! Jak potom rozlišovat autentického náboženského horlivce a aktivního kněze od toho, kterému jsi právě připsal tuto diagnózu?

 

Jedno  rozlišovací znamení je křečovitost. Máš-li trochu zkušené oko, rozeznáš podle nedostatku uměřenosti neurotickou reakci od zdravé. A naopak, jak říká tradice: jemné a pokojné srdce, vnitřní radost a svoboda, to jsou známky přítomnosti Ducha svatého. Kde tyto věci člověk zakouší a vyzařuje – když dokáže být uvolněný, mít smysl pro humor a je citlivý k druhým – pak věci bývají v pořádku. Pak se člověk může věnovat hodiny pastoraci, být členem řady hnutí, pak může vstupovat i do diskusí, polemik a konfliktů, může být podle letory spíše zastáncem kontinuity tradice nebo otevřenosti k znamením doby – Pán Bůh potřebuje ve své církvi ty i ony a ve světě levičáky i pravičáky. „Ti druzí“ jsou nám dáni právě ve své odlišnosti jako obohacující dar. Tam, kde jsme vlastním stanoviskem zaujati tak, že v odlišně smýšlejících vidíme už jen nepřátele, které je třeba tak či onak likvidovat, tam můžeme za touto horlivostí tušit duchovně patologickou reakci na osobní nevyřešenou krizi.

 

Takové nevyřešené konflikty mohou narušit nejen osobnost, nýbrž i život třeba řeholní komunity, farnosti nebo jiného společenství.

 

Jeden duchovní správce řeholní komunity mi kdysi dávno řekl, že o klášteře vypoví rentgenové snímky žaludků sester víc než úprava kaple či zpěv v chóru. Žaludeční vředy a jiné obtíže mohou říci víc než stálé úsměvy na tváři o skutečných vztazích uvnitř komunity, o stresech, které právě v zájmu zachování té věčně usměvavé tváře zůstávají někdy nepojmenovány, nepřiznány, vnitřně potlačeny – předány vnitřnostem. Připadalo mi to tenkrát v mém mladickém idealismu skoro rouhavé – a ještě víc mě překvapil jeho názor, že tolik doporučované zachování zbožné nálady a duše neposkvrněné hněvem je vlastně jen zbabělé přesunutí duchovního úkolu z duše na tělo. Dnes vím, že psychologicky i teologicky měl pravdu tento zkušený kněz, a ne stohy rádoby zbožných asketických příruček, které svým pelagiánsky bludným důrazem na „asketické výkony“, frázemi a trestuhodnou psychologickou naivitou zavinily vnitřní utrpení a pokřivení osobnosti tolika zbožných lidí. Ještě dnes mi přichází do zpovědnice řada lidí těžce poškozených zpovědníky, kteří byli vychováni těmito brožurkami. Zaplať Bůh, že existují knihy Anselma Grűna a dalších, kteří čerpají z hlubší a autentičtější duchovní tradice, ze spirituality otců pouště, prvních benediktinů a františkánů, a umějí ji tvořivě spojit s pohledy hlubinné psychologie!

 

Čím má tedy člověk začít, aby se z přemíry duchovna neocitl na psychiatrii?

 

Člověk si předně nemá hrát na anděla, má si pokorně přiznat, že má v sobě dosud nevyřešené problémy a různé sklony, že jsou v něm například záchvěvy hněvu, závisti, zklamání, smyslnosti, narcistické sebestřednosti, agresivity a vzpoury. Popřít a vytěsnit tuto část své přirozenosti, kterou sdílíme s Adamem po pádu, není ctnost, ale sebeobelhávání, a to je někdy dokonce mravně horší než řada našich negativních sklonů. Jeden moudrý zpovědník mi kdysi řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu: ještě před Desaterem přichází přikázání „Nebudeš nic namlouvat sám sobě ani Pánu Bohu svému, nebudeš se před sebou a před ním dělat jiný a lepší, než skutečně jsi. Když tyto sklony, které se ohlašují v našich pocitech a „náladách“, hned „zmoralizujeme“ a obviňujeme se za ně, všechno ještě zhoršíme. Je třeba si nejdříve klidně říci, že je zcela přirozené, že v nás tyto stíny jsou – mravní vadou by se staly teprve tehdy, kdybychom jim dovolili, aby začaly ovládat naše trvalé vnitřní postoje (smýšlení) a naše jednání. Dokonce tehdy, když je příliš kvapně a křečovitě odmítneme a vytěsníme do nevědomí, mohou pak právě odtud, z nevědomí, řídit naše chování a naše „naladění“ daleko silněji, než když se s nimi klidně konfrontujeme ve svém vědomí. Když je „vytěsníme“, bývá potom rozhodně obtížnější je zpracovat a „odsunout od kormidla“.

 

Anselm Grűn ve svých duchovních cvičeních pěkně interpretuje pohádku o člověku, který se naučil rozumět řeči zvířat a dovedlo ho to k nalezení pokladu. Člověk má rozumět té řeči pudů a emocí, zvláště těch, které si v sobě nerad připouští, a vstoupit do dialogu s tím, co se hluboko v něm ozývá. Lidé se velmi rádi pošetile, lacině a pokrytecky ztotožňují jen s tím, co se leskne na světle, co odpovídá jejich ideálům a na co mohou být hrdi. Toho, co je ve stínu a v hloubce, se bojí – všechno složité a dvojznačné pokládají hned za hříšné a nechtějí se toho ani dotknout.

 

Při vyznání vin se doporučuje všímat si i toho, co „jsme měli udělat, a neudělali“.

 

Ano, toho bychom si měli všímat zejména! Existují naše „existenciální dluhy“. Každý z nás má ve svém nevědomí věci, které tam vytěsnil, nebo které nikdy nevyzdvihl z tohoto mocného potenciálu své bytosti. Dluh není totéž co hřích. Dluh se však může stát hříchem tehdy, je-li opomíjen a nesplácen. (Němčina i latina mohou na rozdíl od naší mateřštiny dluh a vinu označit týmž slovem – Schuld, debitum). My se často zaměřujeme na „hříchy“, které jsou selháním vůči určitým pravidlům či ideálům, nebo prostě projevem toho, že jsme slabí a nedokonalí lidé. Ale nejzávažnějšími vinami mohou být naše nesplacené „dluhy“ – ano, to, co „jsme měli udělat, a neudělali“, to, čím jsme přeskočili určité úkoly života, kde jsme byli povrchní a nepravdiví, kde jsme uhnuli na cestě k zralosti. Kdy už vezmeme vážně evangelium a nahradíme morálku zákoníků, plničů „paragrafů“ a „mravních úderníků“ morálkou „existenciální“? To znamená takovou, v níž víc než o katalog vykonaných skutků a „neposkvrněnost“ (hlavně se neumazat!) půjde o životní opravdovost a celistvost.

 

Jung nás právem napomínal, abychom víc než o „dokonalost“ usilovali o „úplnost“, „celistvost“, abychom nežili jen na povrchu a neztotožňovali se jen s jednou stránkou své bytosti, ale převzali odpovědnost za celek svého života. Tato slova mi vrhla nové světlo na Ježíšovo upřednostňování těch, kdo si uvědomují svou hříšnost a touží po vykoupení, před těmi, kteří se vykazují svou spravedlností. Pro mnohé křesťany je dosud nepochopitelné a nepřijatelné, že Ježíš notoricky dává přednost celníkům a nevěstkám před opravdu mravnými, spravedlivými, zbožnými – však strnulými, vnitřně uzavřenými farizeji. Vědomí hříšnosti může být dobrým startem cesty za Kristem, ale pýcha těch, kdo se zabydleli ve své spravedlnosti, je bezpečnou skluzavkou do pekel.

 

Při vyznání vin mi jednou blesklo hlavou, jak důležité je to slovo má vina. Nejde v prvé řadě o deprimující sebeobviňování vzhledem k nějakému statickému ideálu ctností, a už vůbec ne o laciné odhazování našich dluhů daleko od sebe. Naopak – jde spíše o jejich přijetí, vzetí na sebe, nejprve ve smyslu poznání „i toto jsem já“. Jakmile jsem schopen tohoto zpokorňujícího integrování, vtažení svých stinných stránek zpět do sebe samého, do sféry mé vlastní odpovědnosti – zatímco jsem je dosud vrhal na ostatní nebo se vymlouval na vnější danosti – už nade mnou ztrácejí velký kus své temné moci. Bůh mě na rozdíl od lidí, „veřejného mínění“ i mého sklonu dělat se lepším ve vlastních očích přijímá takového, jaký jsem. A když se před ním postavím pokorně – tj. opravdu upřímně, pravdivě – se vším, co je ve mně dobrého i zlého, světlého i tmavého, začíná mě vést po cestě zrání. Jestliže zakusím, že mě Bůh takto přijímá, mohu dostat odvahu přijmout také plně sám sebe – a pak se mohu učit přijímat i druhé lidi takové, jací jsou, a ne jaké já bych je chtěl mít. Obrácení, pokání, odpuštění a smíření – to není jen nějaké cvičení ve zbožných pocitech, to je proces zrání k odpovědnosti, dospělosti a celistvosti, jehož neodlučitelnou součástí je sebepřijetí, sebepoznání.

 

Mé slabosti, stíny a konflikty jsou úkoly a šance; často ve zpovědnici říkám lidem, kteří jsou deprimováni tím, že stále musejí čelit týmž slabostem: a nebyla by to nuda, kdybychom už neměli na čem na sobě pracovat a byli bychom jako andělé? Blízkost andělům, to je něco, na co se můžeme těšit za branou smrti, ale na co si nesmíme pošetile hrát na pozemském bojišti – unesme svoji mnohoznačnou a problematickou pozemskost jako úkol, na němž máme co dělat až do posledního dechu. Neustrňme v bláhové představě, že jsme už dosáhli cíle! Do nebe se nelze dostat přeskakováním pozemskosti. I tady platí, že „gratis supponit naturam“, milost předpokládá přirozenost.

 

Mluvil jsi o konfliktech v církvi jako jedné z podob té velké duchovní krize, a ostatně tvá krize byla takovým konfliktem odstartována. Má se o takových věcech mluvit na veřejnosti, nebo se máme spíš řídit zásadou, že špinavé prádlo se pere doma?

 

Pokud bychom chtěli slabosti a konflikty v církvi zamlčovat, stavěli bychom to problematické přísloví proti jasnému slovu Jana Pavla II., že církev má být „dům ze skla“, že máme být transparentní a nic neututlávat. V mediální společnosti, ať se nám to líbí nebo ne, se ostatně nic ututlat nedá a snaha o to vede jen k zhoršení situace a ztrátě věrohodnosti.

 

Tím nechci říci, že by každý měl s každým svým bebíčkem utíkat hned do televize a vydávat všechny informace bulvárním časopisům, pasoucím v okurkové sezoně po církevních skandálech. To, že je církev tak přeplněna vnitřními spory a její mediální obraz se skládá téměř výhradně z těchto věcí, je nezdravý symptom toho, k čemu se ještě musíme vrátit: že to ustavičné pubertální bojování proti autoritě a tradici v církvi za každou cenu anebo komplementárně hon na „vnitřní nepřátele“ a židozednáře je také a především neurotický únik před hlubší rovinou krize církve, před krizí víry.

 

Ale ještě k tomu, zda konflikty v církvi zamlčovat, či zveřejňovat. Rozlišujme! Pokud někdo hovoří o špatnostech, s kterými se v církvi setkal, a nevyrovnal se s tím a chce zveřejněním jen hlasitě za sebou prásknout dveřmi a ospravedlňovat sám před sebou i druhými svůj postoj, je to většinou trapné. Pokud se však něčím takovým protrpěl a může druhým nabídnout upřímné svědectví o tom, kudy může vést cesta a jak se těmi stíny nenechat otrávit a zlomit, může pomoci mnoha lidem, kteří jsou v podobné situaci. Pak vždycky pravda, byť hořká, subjektivní a částečná – lidská pravda je vždycky částečná – je větší pomocí než jakékoliv přikrášlování nebo zamlčování. Když jsem četl hořce upřímnou a poctivou knihu Bernarda Häringa „Moje zkušenosti s církví“, naplnilo mě to nejen soucitem a obdivem k tomu statečnému člověku, třebaže jsem nemusel , vždy souhlasit s jeho názory a postoji, ale povzbudilo mě to k věrnosti k církvi a pomohlo mi to relativizovat a lépe nést vlastní problémy, zdaleka ne tak těžké jako ty, jimž byl vystaven on - a vytrval.

 

Řekl jsem, že jsem o svých těžkostech s některými lidmi v církvi na veřejnosti mlčel, dokud totéž nepotkalo další. Ale hovořil jsem o tom se svými blízkými, včetně jednoho studenta, který šel do semináře. Později jsem toho litoval, a dokonce jsem se zpovídal z toho, že jsem nebyl dost diskrétní a zatížil možná svými problémy mladého konvertitu, plného nadšení a počátečního zamilování do církve. Za několik let mi tento chlapec řekl, že také on v semináři narazil na věci, které ho dovedly k pokušení odejít, ale že si v té chvíli řekl – když otec Tomáš a otec Aleš tyto věci velmi dobře znají, a přece to unesli a svou službu neopouštějí, nevzdám to ani já. Jeho kolega, jemuž jeho zpovědník líčil církev jako líbeznou nevěstu bez poskvrny, kterou jen pomlouvají její nepřátelé, v podobné situaci zklamán a rozčarován odešel a zatrpkl. Je třeba o problémech mluvit otevřeně, ale zároveň zdůrazňovat, že druzí mají právo vidět věci jinak. I před veřejností je církev věrohodnější, když se ukáže, že má ve svých řadách lidi schopné vidět ji kriticky – tím nejvíc vyrážíme zbraň opravdu destruktivní a nepřátelské kritice. Jenom pravda nás osvobodí.

 

Ale já jsem chtěl hovořit ještě o něčem jiném, o té snad nejhlubší rovině našich duchovních krizí, o tom, co jsem nazval „ztráta víry“.

 

Trval jsi na tom, abychom tento pojem užívali v uvozovkách.

 

Ovšem, protože víra je tak vážná věc, že o její ztrátě bychom měli hovořit odpovědně. V případech, které jsem měl na mysli, vlastně o žádnou ztrátu víry nejde, i když se to tak člověku samému někdy jeví. Víru nelze ztratit jako peněženku. A pokud někdo má dojem, že takto víru ztratil, nemá čeho litovat, protože to, co ztratil, byly pravděpodobně jen náboženské iluze. Víru lze samozřejmě zanedbat, nepěstovat, jako někdo zanedbává a nepěstuje manželský vztah a pak se diví, že se manželství zhroutilo. Může se stát, že „trní světských starostí“ tak zaplevelí lidskou duši, že se v ní víra jaksi „nedostane ke slovu“ a přestane ovlivňovat smýšlení a jednání člověka, a mohou nastat mnohé jiné situace zakrnění víry, o kterých tak prostě a výmluvně hovoří evangelijní podobenství o semeni. Ale o tom teď nemluvím.

 

Hovořím o chvílích, kdy se člověku zatmí či rozpadne obraz, který si o Bohu udělal, a ocitá se jakoby ve vzduchoprázdnu. Když někdo prochází pořádnou krizí, která třeba začne tím, že trpí něčím v církvi, často se od kněží nebo jiných věřících dobráků dočká zbožného povzbuzení: „Ale no tak, seber se, vždyť to není tak zlé! Pán Ježíš také trpěl, musíš to obětovat, nést svůj kříž! Copak nemáš víru?“

 

Kniha Jób je plná takových dobrých zbožných rad Jóbových moudrých přátel. Ale naštěstí obsahuje také scénu, kdy se konečně ujímá slova sám Bůh, a první, co udělá, je, že tvrdě zpraží Jóbovy přátele za jejich zbožné rady a morální povzbuzování a ujme se Jóba, který s ním tvrdě polemizoval, že se to všem zbožným zdálo rouháním. „Kéž byste byli mlčeli! Ať se za vás přimlouvá služebník Jób, abych vás nepotrestal!“ říká Hospodin těmto a všem ostatním podobným dobrákům.

 

Když se takových lidí zeptáte, co si představují pod tím nést kříž a mít účast na utrpení Páně, přivedete je často do rozpaků, protože tím často nemyslí vůbec nic, jen vypouštějí z úst bublinu zbožné fráze, nebo vám nabízejí pěkně pelagiánsky heretickou představu o tom, že musíte být chlapák a se vším pořádně zamávat. Řeči o tom, že vaše situace přece objektivně není tak zlá a že se dohromady nic neděje, jsou sice často „objektivní pravda“, ale není to pravda vaší situace a vašeho života a svědčí především o tom, že se nic neděje jim, a tudíž „sytý hladovému nevěří“.

 

Na onu ukrutnou otázku „Copak nemáš víru?“ doporučuji odpovědět „Ano, někdy se mi zdá, že nemám.“ To od vás odběhnou jako od malomocného, mumlající, že se za vás budou modlit. Pán Ježíš dal tuto otázku apoštolům ve chvíli, kdy stál spolu s nimi na lodičce zmítané vlnobitím a bouří. Ale tito lidé nejenže nemají moc utišit bouři, které jste vystaveni, ale zejména nestojí na palubě, jsou daleko od vírů, která vámi cloumají.

 

A jak tedy rozumíš výrazu „nést kříž“?

 

Nést svůj kříž a mít podíl na Ježíšově utrpení rozhodně neznamená zatnout zuby a nechat si namluvit, že to, co zakouším jako černé, je „z hlediska vyššího principu mravního“ vlastně růžové. Znamená to naopak vstoupit do chvíle Ježíšových temnot, jeho bolestné otázky „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

 

Je nesmírně důležité vědět, že takové chvíle, kdy se člověku v jeho duchovním životě otřese všechno, jako by mu umřel Bůh a zatemněla se jeho víra a opravdu se dotkl dna, jsou cenné a významné. Je třeba přijmout právě tento okamžik jako klíčovou náboženskou zkušenost. Někde tady totiž končí vlastnění „náboženských představ“  může začít skutečná víra.

 

Je ovšem mnoho lidí, kteří se takového okamžiku bojí a unikají před ním.

 

Hovořili jsme o vějíři možností, jež se otevírají před lidmi, kteří se přiblíží tomuto bodu odpuštění, zaleknou se ho a chtějí před ním utéci nebo ho něčím překřičet a potlačit. Tyto zbožné úniky jsou pokušení, i když jde o věci samy o sobě dobré, jako je vystupňování horlivého pastoračního sebenasazení či zintenzivnění úkonů osobní zbožnosti nebo horlivá účast v nějakém charismaticky orientovaném společenství. Znám tolik lidí, kteří nevydrželi chvíle Božího mlčení a vrhli se do nějakého náboženského fundamentalismu, aby znovu dobyli „své jistoty“ – dnes mají Boha plná ústa, ale bojím se, že jejich srdce je od života Boha vzdálené, jak prokazuje jejich nedostatek tolerance a lásky.

 

Ano, jsou i jiní, kteří se v době Božího zamlknutí od víry odvrátili, protože došli k názoru, že Bůh „není“. Bylo by bývalo čestnější konstatovat, že jejich dosavadní představa o Bohu „nefunguje“. Ano, Bůh, který by „fungoval“ podle lidských přestav, totiž opravdu není, nebo přinejmenším to není Bůh, je to modla, a od ní je dobře se osvobodit. Mají tedy svůj kus pravdy, ale zůstávají na poloviční cestě, protože smysl překonání model je v tom uvolnit prostor pro setkání s živým Bohem.

 

Ten okamžik „zatmění“ na duchovní cestě se tedy může stát rozhodujícím setkáním s živým Bohem?

 

Ano. Poznáme, že to byl Bůh sám – a žádná vnitřní či vnější překážka – kdo „zablokoval“ naší dosavadní duchovní cestu. Ukryl se do mlčení, temnoty, zredukoval se na nic – ale právě tam je potřeba se s ním setkat.

 

O co z tradice se mohl opřít?

 

Itinerář této cesty jsem našel u mystiků, kteří navazují na tzv. negativní teologii: Mistr Eckhart, Jan od Kříže, Terezie z Avily. Ti se od té doby stali mými duchovními vůdci a učiteli víry.

 

Mistr Eckhart říká: Ano, Bůh je opravdu na nic.Ve světě jsoucích věcí, těch mnohých „něco“, ho nenajdeme, není jeho součástí, není žádné „něco“. Není ani „nejvyšší jsoucno“. A teď přijde to hlavní“ aby ses ty mohl setkat s Bohem, který je nic, i ty sám se nejdříve musíš stát „nic“, nikým. Nic nevědět, nic nechtít, nic nebýt (v němčině to zní ještě daleko lépe“ vědět nic, chtít nic, být nic). To znamená: nefixovat se na žádné „něco“, neztotožnit se s žádnou věcí – majetkem, „věděním“. Být vnitřně svobodný a zcela otevřený. Nelpět ani na žádných ideologiích, „obrazech“, na žádných idolech a modlách – i naše představy o Bohu, pojmy a definice jsou takové zpředmětňující a zavádějící modly. Bůh je nic a ty se staň „nikým“, svobodným od všeho lpění, vyprázdněným i od sebe samého. Pak teprve se setkáš s Bohem – „jako nahý s nahým“.

 

A nesetkáš se s ním jen v nějaké zvláštní posvátné činnosti nebo na posvátném místě, takto svobodný Bůh je zároveň „všechno ve všem“, a ty, říká Eckhart, se mu můžeš dát dojením krav stejně jako modlitbou v kostele. Až budeš svobodným „nic“, Bůh tuto nicotou vyplní a zcela prostoupí tvůj život, neboť tam nenarazí na překážky tvých pout k „věcem“. Nicota a plnost jsou v jazyce mystiků dvě slova pro totéž.

 

A Jan od Kříže? Překládá mapu cesty na horu Karmel. Vede jako u Eckharta skrze „nada“ – chtít nic, vědět nic, být nic. A na hoře? Zase nic. Jan mluví k lidem, kterým „zemřel Bůh“, jejichž víra se zatměla, jdou nocí. Reinterpretuje jako zkušený duchovní terapeut tuto situaci. Neterorizuje se moralizujícími výčitkami! Bůh vás touto tmou netrestá za vaše hříchy, nemusí to znamenat, že jste zanedbávali víru. A už vůbec to neznamená, že vaše dosavadní cesta byla zbytečná. Ten temný okamžik, ten dotyk opuštěnosti našeho Pána na kříži je okamžik proměny a očisty, tvé smrti a tvého vzkříšení.Nejprve zmlkl svět, když jsi jako zamilovaný letěl k milostnému setkání s Bohem, svobodně, jako se běží s láskou v srdci letní nocí: svět, smysly, věci – to vše spalo, neručilo tě a nerozptylovalo, bylo to zastřeno tmou. Ale teď mlčí Bůh, temnota dolehla do svatyně tvého ducha. Ale neboj se, vytrvej na této cestě. Není tato temnota vlastně oslepením z přemíry světla? Neznamená ten „temný“ okamžik, že stojíš tváři v tvář slunci?

 

Uvědomil jsem si: ano, toto je odpověď. To je spiritualita, která přesně odpovídá na tuto životní situaci, ve které jsem byl. Jan mluví k člověku otřesnému, k člověku v krizi, vystavenému poušti Božího mlčení. Snaží se mu ukázat, že tato krize je šancí a navštívením. Nemoralizuje ani nenabízí laciná řešení. Máme tuto situaci přijmout, neboť je to jeden ze způsobů, jak Bůh komunikuje s člověkem. Je to dokonce jeden z nejhlubších způsobů kontaktu s lidským srdcem. Přichází k lidem zraněným a vyprahlým. Rozbití dosavadní zbožnosti je zas šancí, aby v člověku odumřela dětská a naivní podoba víry, aby zažil pád model. Máme trvalou tendenci udělat z Boha modlu, zformovat si ho do podoby pojmů a obrazů. Teprve ve chvíli pádu, zpochybnění a odmlčení všech těchto obrazů si můžeme uvědomit, že Bůh je daleko za tím a nad tím, větší  než všechno, co si o něm můžeme představit.

 

Našel jsem si esej Ego dormio, který jsem napsal před mnoha lety na požádání Václava Havla do sborníku k jeho padesátinám. Byl jsem velmi překvapen, že řadou těchto myšlenek jsem se zabýval už před několika lety, a potom jako by na ně zapomněl. Jako by opět šlo o jakýsi hudební motiv, který se opakovaně v různých variacích vrací během celé skladby našeho života. Už tu přinejmenším jednou byl, ale já jsem ještě mu nebyl práv, sáhl jsem po něm jen z intelektuálního zájmu a té studii o „noční cestě poznáni“ jsem ho jen lehko zachytil jako intuici. Nyní prosvítal mou zkušeností, jako když slunce prozařuje oblak. Ten čas se zdál tmavý, ale nyní skrze něj začaly proudit zlaté paprsky. Ano, poznal jsem, to je moje duchovní cesta. Dotkl jsem se dna: a hle, Bůh byl právě tam.

 

Pak mi došlo něco, k čemu se snad ještě vrátím později: že to, co Jan od Kříže říká o situaci jednotlivé duše, lze vztáhnout na celé kulturní epochy. Není doba, kterou mnozí charakterizují a opravdu prožívají jako dobu „smrti Boha“, také jen takovou „temnou nocí ducha“? Není ateismus naší doby – myslím ten existenciální ateismus, jak o něm svědčí Neitzsche, Heidegger a Sartre, ne povrchní „ateismus břicha“ těch, kteří si žádné duchovní otázky nekladou – také jistým druhem náboženské zkušenosti?

 

Když jsem se vrátil na filozofickou fakultu, začal jsem se intenzivně zabývat dějinami moderního filozofického ateismu, zejména tématem smrti Boha u Hegera, Nietzscheho a dalších. Ve světle, které se mi otevřelo při setkání s křesťanskou mystikou, mě napadlo, že vše, o čem tito autoři mluví, ať už to nazveme ztrátou, zatměním, mlčením či smrtí Boha, nemusí být něčím „vně“ dějin víry a zkušenost víry. Nepatří k cestě k Bohu „temná noc“? Tehdy mě poprvé napadlo: není ateismus – nebo přinejmenším určitý jeho druh – spíše než „nepravdou“ pouze „částí pravdy“?

 

Dialog víry s ateismem může mít ještě hlubší podobu než vzájemné utloukání se argumenty. Může být obohacujícím sdílením zkušeností. Když ateistovi ukážu, že s ním mohu sdílet jeho zkušenost „zatmění Boha“, neotvírá se tím možnost, že mu budu moci nabídnout i sovu zkušenost Boží blízkosti?

 

Kdysi mi jedna stará řeholnice řekla větu, které jsem tenkrát nerozuměl: „Čím jsem starší, připadá mi Bůh zároveň bližší i vzdálenější.“ Člověku někdy až po mnoha letech duchovního života a aspoň po třech pořádných krizích viry dojde, že víra není neměnná statická „jistota“, nýbrž cesta, na níž se střídá světlo a tma, a je-li možné Boha alespoň trochu zahlédnout – jako ho Eliáš „zahlédl“ na hoře Oreb – pak je to nejspíš právě v okamžiku prolínání dne a noci.

 

Ta duchovní zkušenost setkání s mystikou, která mi pomohla projasnit a vnitřně zpracovat mou vnitřní krizi v roce 1992, se promítla i do mé teologické práce na fakultě a zároveň do mé pastorační služby lidem hledajícím a pochybujícím.

 

To byla tedy ta „pomoc shůry“. Pomohlo ti ještě něco?

 

Pak mi pomohly ještě dvě věci: cesta do Svaté země a blízkost studentům. C. G. Jung, který v letech před první světovou válkou prožil zřejmě podobnou krizi, řekl, že mu pomohly dvě věci: že pochopil svou krizi jako jistou anticipaci a „mysticky podíl“ na krizi, která vzápětí dolehla na svět v době války, a to, že svůj zápas udržel ve svém srdci a ani na jediný den nepřerušil svou práci se svými pacienty a své povinnosti k vlastní rodině.

 

Nechtěl bych teď lidi, kteří mají těžké problémy, svádět k tomu, aby nevyhledali psychoterapeutickou pomoc, to by nebylo zodpovědné. Naopak, podrobit se psychoterapii může být v mnoha případech záchranný, rozumný, pokorný a odvážný krok. Je také dobré mít důvěrné přátele a hovořit s nimi, někdy se z toho „vypsat“ či vyplakat, vykřičet do polštáře svůj vztek a žal…Je spousta terapeutických a duchovních pomůcek a pomocí, jimiž není radno pohrdat. Ani psychoterapeuticky školený člověk by neměl pohrdat psychoterapií, pokud jde o jeho vlastní problémy, a duchovní vůdce duchovní poradou ve svých záležitostech, je známo, že lékaři nejvíc zanedbávají své choroby , a člověku, činnému v „pomáhajících profesích“, se někdy zdá, že pro něho jsou takové rady stejně málo účinné jako pro krále pierotů Debureaua, když ho v jeho depresi lékař poslal rozveselit se na přestavení Kašpara Debureaua.

 

Ty sám jsi tenkrát takovou pomoc nevyhledal?

 

Ne, nevyhledal, snad to nebylo z pýchy nebo ostychu, lidé kolem mě asi většinou neměli zdání, čím procházím. Nevyhledal jsem psychoterapeuta, má krize se odehrávala spíš v oblasti duchovní než psychologické. Jistě jsem o tom hovořil se zpovědníkem a s několika blízkými přáteli. Cítil jsem, že dostanu tentokrát „pomoc shůry“, a také jsem ji dostal, zejména ve Svaté zemi. V přirozené rovině mi velice pomohlo, že jsem mohl denně sloužit studentům, v kostele i v univerzitní aule. Nebyl jsem naštěstí dlouho zbaven univerzitního prostředí, které, jak víš potřebuji jak ryba vodu. Záhy mi dvě fakulty Univerzity Karlovy nabídly, abych u nich přednášel

 

Měl jsi po opuštění teologické fakulty ještě nějaké „potíže s církví“?

 

Ne, na nic závažnějšího si nepamatuji, a jistě ne proto, že bych byl tak svatý jako ten všemi bolestmi světa navštívený chasidský rabín, který na otázku, jak člověk může unést tolik utrpení, odpovídal: „Na to se, pánové neptejte mne, mně se nikdy nic špatného nestalo.“ Pár útoků z kazatelny, občas ošklivé napadnutí v tisku, nějaké pomluvy – to opravdu nestojí za řeč.

 

Já jsem „od přírody“ povaha hodně nekonfliktní, sporům jsem se vždy spíše vyhýbal a hledal diplomatickou cestou kompromis a rozumnou dohodu, patří k mému nejniternějšímu přesvědčení, že rozumní a slušní lidé se přes všechny hranice názorových rozdílů mohou nakonec domluvit. To už musí být opravdu hodně dotčen můj cit pro pravdu a smysl pro spravedlnost, aby se ve mně pohnul ten chodský pradědeček a já si řekl s V+W „Než s lumpy tancovat, to se chci radši prát!“ I tu situaci na fakultě jsem nakonec neeskaloval, ustoupil jsem, spolehl na Hospodina a řekl si s hrdinou mých chodských předků: „Hin se hukáže!“

 

Ale nutíš-li mě vzpomenout si i na detaily, pak v údobí mezi mým konfliktem s děkanem teologické fakulty a situací, kdy se o několik let později na konfliktu téhož děkana s arcibiskupem a vedením univerzity zcela jasně ukázalo, kde byl ten „zakopaný pes“ a kdo měl pravdu, jsem opravdu někdy cítil, že jsem pro některé lidi v církvi tak trochu nežádoucí. Někteří i ve vedení církve si na mě vzpomněli a byli na mě milí jen tehdy, když bylo potřeba, abych šel do televize hájit církev v nějaké nepopulární věci, nebo když bylo užitečné ukazovat církevním návštěvám ze Západu, že naše církev také pěstuje otevřené myšlení a dialog s kulturou soudobé společnosti. Ale pak platilo „mouřenín vykonal práci, mouřenín může jít“, když mě někdo napadal v církevním tisku nebo na různých grémiích, všichni  mlčeli, veřejně se mě z předních mužů kléru zastal jen jediný, Václav Malý.

 

Ale na druhé straně například ty úkoly z kazatelny mi nakonec vlastně velice prospěly. Nějaká paní, kterou jsem neznal, o tom napsala do Lidových novin, a já si myslím, že to byla jedna z věcí, která mi přinesla sympatie spousty lidí a také zeširoka otevřela dveře do světových médií, kde jsem pak mohl udělat hodně užitečného. V mnoha zemích světa, i u nás, bohužel, jsou média lačná kontroverzí: „Dobré zprávy, to nejsou žádné zprávy.“ Také existuje ustálený mediální obraz církve: církev je oblíbený fackovací panák medií. Když se objeví kněz, který neodpovídá tomu oblíbenému šerednému obrazu netolerantní, po moci a majetku dychtící zpátečnické církve, bývá ignorován, aby nevyvolal „kognitivní disonanci“. Kněz, který působí celkem sympaticky, tolerantně a rozumně, je médii akceptován zpravidla jen v roli „výjimky“ nebo lépe „církevního disidenta“. Kdybych byl člověk chtivý popularity, mohl bych vstoupit do této niky a nechat se zmanévrovat pro následující ideové schéma: „Halík je dobrý, církev je špatná. Halík je kněz, ale je kněz církví pronásledovaný a odmítaný.“ Rozhodl jsem se, že na tuto hru nepřistoupím, ale pokusím se napomoci pravdivějšímu obrazu: „Církev je mnohobarevná, vejdou se do ní lidé, jako je děkan teologické fakulty, ale také lidé, jako je Halík. Jako společnost není jen černá a bílá, není taková ani církev.“ Snad se mi to trochu podařilo.

 

Také se mi zdá, že se situace v médiích trochu lepší, existuje řada novin, časopisů a televizních i rozhlasových pořadů, kde dají prostor věřícímu, laikovi i knězi, pokud dovede kompetentně a srozumitelně hovořit – a hlavní problém je spíše v tom, že takých lidí není mnoho.

 

Někteří mě nadále manipulují do populární role církevního disidenta, jiní mě vnímají téměř jako oficiálního mluvčího církve. Snažím se ukázat, že nejsem to ani ono. Jsem samostatně uvažující intelektuál a občan této země, příslušník akademické obce, který se snaží být zároveň poctivým knězem, jenž ke své církvi, v níž naštěstí nezaujímá žádné vysoké úřední postavení, má vztah upřímné lásky, spoluzodpovědnost a kritické loajality. Vyjadřuji-li se k různým jevům ve společnosti, netlumočím žádná oficiální stanoviska hierarchie, ale hovořím na základě svého svědomí, své odborné kompetence a své životní zkušenosti, která zahrnuje také zkušenost víry a zkušenost mého kněžství. S hierarchií své církve, především se svým arcibiskupem, jsem v dobrých vztazích nejenom úředních, ale i osobních, respektují ho jako hlavu místní církve a jsme zároveň přátelé, kteří spolu umějí vést dialog i o věcech, na něž nemají třeba naprosto totožný názor, podle zásady, formulované svatým Augustinem: v podstatných věcech shoda, v ostatních svoboda, ve všech láska. Mluvčím arcibiskupa a biskupské konference je však někdo jiný – mé poslání je odlišné. Je to tak těžko pochopitelné?

 

Pro některé lidi v církvi zřejmě ano, ty sám pamatuješ letáky, které kdosi rozvěsil nedávno po pražských kostelích: Nejsme církev Halíků, Štampachů, Kolářů a Příhodů..

 

No, to opravdu nejsme! Někteří si myslí, že je to škoda, ale já říkám: díky Bohu! Z církve, v níž by byli jen lidé přemýšlející podobně jako já, bych asi brzy vystoupil. To by byla pěkná nuda, taková jednobarevná církev! Církev je od počátku bytostně pluralitní, podívej se na Nový zákon: kolik odlišných teologických a spirituálních důrazů je v jednotlivých evangeliích a jaká pestrost, jaká odlišnost se zračí v těch lokáních církvích, o kterých mluví Skutky apoštolské! K mým nejdražším pojmům a hodnotám patří pluralita a katolíkem jsem zejména proto, že považuji katolickou církev za nejpluralitnější, nejmnohovrstevnější, a tudíž nejzajímavější společenství lidských dějin! To je můj soukromý důraz božského původu církve, protože jen Zdroj vší tvořivosti a mnohotvárnosti může inspirovat a zachovat při životě něco tak mnohotvárného. Podívej se na liberály, pro něž je pluralita náboženstvím a zaklínacím heslem – jak jsou zoufale uniformní a nudně jednotvární, projevují se stejně v Americe jako ve Španělsku, standardní jako ty MacDonaldovy restaurace, které opěvuje jeden z nich. A srovnej si  s tím tu žitou pluralitu katolické církve, a nemusíš ani srovnávat katolicismus polský s japonským a irský s francouzským, stačí se projít po Praze. Liberálové pluralitu zbožňují a marně o ní usilují. My o ni neusilujeme ani ji nezbožňujeme, usilujeme o království Boží a toto vše nám je přidáno.

 

Jeden můj přítel kdysi definoval představu „fundamentalistů liberalistů“ o pluralitě a demokracii takto: Pluralita je tehdy, když katolíci musí držet hubu. A já vášnivě miluji pluralitu společnosti, a věřím, že v ní má své místo i má církev, a budu se vždy prát za pluralitu v církvi, do níž se musí vejít i bývalý děkan teologie, ale z níž se nedám vyloučit ani já. Patří do ní i ty poněkud obskurantistické katolické časopisy a publikace, které mi tak pijí krev, protože si pletou zbožnost s bigotností, víru s ideologií, zjevení se soukromými halucinacemi, jednotu církve s uniformitou kasárenského dvora, úctu k papeži s kultem osobnosti, tradici s rigiditou, věrnost s arteriosklerotickou umanutostí a přitom chtějí za každou cenu poučovat a umravňovat celý Západ, ačkoliv samy znají svět nanejvýš tam, kam dolehne vůně olomouckého syrečku. Ať si svítí! Mám na ně svůj názor, ale rád jim přiznávám místo na slunci a pravděpodobně i dobré úmysly jejich vydavatelů, jen si přeji, aby nechtěli vyobcovávat a prohlašovat za skryté nepřátele církve všechny, kdo nesmýšlejí jako oni.

 

Ptal ses, jestli mi někdo v církvi neubližuje. Ne, kromě pár publicistických ostřelovačů, kteří mě už otužili: nikdo, a ani nemá důvod. Když jsem byl po konfliktu s teologickou fakultou chvíli pokoušen zaujmout pozici církevního disidenta, řekl jsem záhy, že to není moje role. K tomu ustavičnému napadání církve, hierarchie a tradice z autoritářství člověk potřebuje notnou dávku „oidipální“ nátury, kterou nemám, já jsem se svým otcem vycházel dobře a nemám potřebu si odreagovat adolescentní krizi. V církvi je hodně infantilismu, který volá po přísné a zároveň ochranitelské ruce jednoznačné a jednoduché autority, která by mu zajistila, že nebude nikdy muset dospět. Pak je tam hodně té pubertální vzpoury permanentních kverulantů, je mi líto, že i někteří moji přátelé z bývalé „pozemní církve“ se začínají propadat do zatrpklého postoje ublížených, což ovšem není jen jejich vina.

 

Myslím, že je v církvi, a naší zvláště, už konečně třeba trochu dospělosti, a tomuto dospělému vztahu říkám „kritická loajalita“ a vědomí spoluzodpovědnosti za církev. Myslím, že nemálo křesťanů  u nás prošlo tak mnohotvárnými zkušenostmi, že by o tento zralý pohled usilovat mohli. Nemyslím si, že bych tohoto stadia už definitivně dosáhl, ale i to, čím jsem prošel v onom konfliktu s fakultou, mi pomohlo na cestě zrání. Konflikty, jsou-li alespoň dodatečně poctivě vnitřně zpracovány, jsou urychlovačem zralosti.

 

O takzvaném disidentství se v církvi mluví často s despektem. Ty sám mluvíš o hierarchické struktuře v církvi, o papežské a biskupské autoritě a takzvané apoštolské posloupnosti, jak by to byly samozřejmé věci. Historie však podle našich poznatků takovou samozřejmost nepotvrzuje. Církevní úřady se vyvíjely i v ostrých střetech a bojích, které jejich legitimitu činí přinejmenším nesamozřejmou. Není volba stát v církvi v určitých otázkách proti autoritě stejně legitimní jako jakákoliv jiná?

 

Samozřejmě že se úřady a vztahy v církvi historicky vyvíjely a že přitom docházelo ke konfliktům. V tom ještě nevidím důvod zpochybňovat jejich legitimitu. Ale stejně tak uznávám legitimitu, právo a dokonce povinnost jednotlivého křesťana se v určité otázce postavit proti autoritě, jde-li o zásadní otázku svědomí. Takových příkladů je historie plná. Právě dnes – 13. srpna – připomíná církev v liturgickém kalendáři dva světce z poloviny třetího století, svatého Hypolita a svatého Ponciána, z nichž první byl vzdoropapežem vůči druhému, oba pak složili úřad, aby umožnili volbu nového papeže. Tedy dokonce první vzdoropapež byl církví svatořečen! A to nemluvím o známé scéně ze Skutků apoštolských, kde se svatý Pavel ostře postavil proti „prvnímu papeži“ Petrovi. Konflikty jsou patrně nezbytné projevy růstu, jde však o to, jak se s konfliktní situací z obou stran naloží.

 

Určité konflikty ti přinesl i článek na okraj „zasvěcení národa Panně Marii“ biskupy na Velehradě.

 

Ano, po tom aktu zasvěcení se zvedla vlna nevole v nekatolické části veřejnosti, vyslovili se k tomu negativně někteří evangelíci, ateisté a ozval se i premiér Klaus, také někteří kritičtí katolíci se vyjádřili, že si „biskupové spletli století“. Řada katolíků tím byla dotčena a zmatena. Cítil jsem, že je to skutečně exemplární situace a že je třeba napsat něco poctivého na obě strany o dialogu církve a společnosti. Biskupové tím zasvěcovacím aktem určitě nemysleli a neudělali nic špatného a bylo třeba podívat se na zoubek té liberalistické alergii na církev a nepřiznaným předsudkům. Ale stejně tak bylo třeba říci i kritické slovo do církve, připomenout, že konáme-li něco zvláště na očích celé veřejnosti, musíme se umět vžít do toho, jak to asi ta veřejnosti bude vnímat, a alespoň se pokusit jí věci vysvětlit, prostě – hovořit spolu! Stále mi totiž zněla v uších strašná věta, kterou mi jeden moravský prelát odpověděl na poznámku, že při svatořečení Jana Sarkandera bychom se měli také ohlížet na city evangelíků“ „A kolik těch evangelíků na Moravě je, abychom je museli stále respektovat?“ Odpověděl jsem mu tenkrát, že kdyby byl jeden jediný, musíme ho respektovat.

 

Když jsem článek po dlouhém přemýšlení, modlitbách a přepisování dokončil, dal jsem ho přečíst několika svým přátelům, o nichž jsem věděl, že mají různá stanoviska a řeknou mi upřímně svůj kritický názor, a nakonec jsem poprosil o setkání arcibiskupa Vlka. Arcibiskup mě pozval na večeři do svého bytu a pak mi věnoval celý dlouhý večer. Nevídali jsem se tenkrát často jako v době, kdy jsem byl sekretářem biskupské konference, a věděl jsem, že někteří lidé v jeho okolí o mně jistě nehovoří pozitivně, arcibiskupa znám opravdu dobře, a tak jsem si uvědomil, že se i na mě teď dívá mnohem zkoumavěji než dřív. Vždy podle určitého zákmitu v jeho tváři jsem poznal, kdy si v duchu říká podobně jak všichni vedoucí pracovníci, co asi ve skutečnosti sleduji tím, co mu teď sděluji. Uvědomoval jsem si, že by ho vlastně překvapilo, že jsem mnohem bezelstnější, než vypadám.

 

Řekl jsem mu, že jsem po dobrém uvážení napsal podle svého svědomí kritický článek o naší církvi, o němž vím, že vzbudí polemiku a mně samému nepřinese nic než útoky určitých lidí v církvi. Přesto jsem přesvědčen, že tyto věci mají být právě nyní takto řečeny a že u přemýšlivých lidí ve veřejnosti nakonec vzbudí větší důvěru k církvi. Uvidí, že jsou v ní lidé schopní věcného sebekritického pohledu do vlastních řad a připraveni udělat něco pro dialog církve ve společnosti, který teď vázne vinou obou stran. Řídím se starou církevní zásadou  „nic bez biskupa“, a proto mu přicházím článek před otištěním přečíst. Bude-li se domnívat, že něco z toho, co jsem napsal, není pravda nebo to bylo napsáno tak, že by to mohlo církvi škodit, veďme o tom ten dialog, o němž on sám tak často hovořil. Arcibiskup si text vyslechl a pročetl. Řekl mi, že si nemyslí, že by cokoliv, co jsem napsal, nebyla pravda, i když se on na některé věci dívá z jiného úhlu, a pouze mi doporučil, abych zvážil některé příliš ostré formulace, což jsem respektoval. Vstoupili jsme ten večer do vážného rozhovoru o stavu církve, který jsem popisoval. Viděl jsem, že si mnoho věcí plně uvědomuje, i když ze své pozice, která má zůstat uvnitř církve „nadstranická“, se k mnohému raděj nevyjadřuje. Později, když se stal prezidentem Evropské biskupské konference a měl možnost poznávat řadu zemí, jsem viděl, jak se mnohé naše názory ještě více přiblížily. Myslím, že se mi ten večer podařilo arcibiskupovi poctivě a věrohodně zdůvodnit způsob, jakým bych chtěl pomáhat dialogu církve se společností – ukázat, že církev není jednobarevná. Díky tomu, že se z ní ozývají i hlasy, které nebudou pouze mechanicky papouškovat oficiální stanoviska, může oslovit také ty, kteří jsou jí vzácnější a k „oficialitě“ jsou a priori nedůvěřiví. Vrátili jsem se znovu k našemu dávnému rozhovoru ve vatikánských zahradách a arcibiskup mi řekl, že teď snad vidím, že je dobré, že jsem nebyl jmenován biskupem, protože mám v mnoha delikátních případech větší svobodu vyjadřování než on sám. Důvěřuje mi, že s touto svobodou budu zacházet odpovědně. Musím se připravit na to, že někteří lidé v církvi na mě budou útočit a on se mě nebude moci vždy veřejně zastat, ale mohu počítat s jeho důvěrou a ochotou pokračovat v takovém otevřeném dialogu, který vedeme dnes. Vyprovodil mě až na ulici a já ho požádal o požehnání, pak jsme se opravdu upřímně objali – připomnělo mi to chvíle, kdy jsem kardinálu Tomáškovi řekl o svém kněžství. Od té doby si svého arcibiskupa vážím ještě více než předtím.

 

Jaká byla odezva na ten článek?

 

Na článek samotný přišla pouze emocionální osobně laděná reakce jednoho moravského tradicionalisty, který zřejmě neměl slovník cizích slov, a tak ho k smrti popudilo slovo „loajální“, jak to v našem katolickém tisku bohužel bývá, rozpoutala se zas polemika o tom, jaký je Halík, která nechala zcela stranou závažně věcné problémy církve, na něž jsem poukázal. Já nedovedu o věcech hovořit, aniž bych do nich nevložil kus svého srdce, a tento osobní přístup zřejmě provokuje polemiky, které se pak více soustřeďují na mou osobu – nebo spíš to, co si do ní ti lidé promítají – než na věc samotnou. Vždy jsem se snažil být v polemikách neosobní, zaměřit se na „tendence“ v církvi, na problémy, a pokud to bylo možné, nikdy jsem nehovořil o osobách. Teprve v posledních sporech kolem teologické fakulty jsem nemohl věc nepersonalizovat, protože tak by padl stín na celou fakultu, na níž je kromě té úzké skupiny extremistů v bývalém vedení celá řada dobrých učitelů, to by bylo bývalo nespravedlivé.

 

Vraťme se do roku 1992. Zmínil ses, že velkým „úzdravným podnětem“ byla pro tebe tvá první cesta do Izraele.

 

Pouť do Izraele v listopadu 1992 byla vlastně třetí částí „manažerského výcviku biskupů“, o kterém jsem se již zmiňoval. Byly to spíše exercicie, ve kterých sympatický mladý brixenský biskup, spirituálně hluboký řeholník a vynikající exegeta biblických textů v jedné osobě, provázel naše biskupy místy, kde působil Ježíš a formoval své apoštoly. V meditacích na nejposvátnějších místech Svaté země se snažil ukázat „Ježíšův styl vedení lidí“. K horizontální složce kursu, ve kterých se biskupové učili racionálně si organizovat práci, přibyla nyní vertikální i spirituální dimenze: to byl vynikající počin. Těch deset dní s českými a moravskými biskupy na svatých místech bylo pro mě také velmi potřebnou dovolenou, protože jsem tam odjížděl naprosto vyčerpán. Bylo to krátce po stresech na teologické fakultě, kdy jsem měl všechny ty zmíněné duchovní i zdravotní obtíže. Navíc jsem krátce předtím absolvoval habilitační řízení na dvou univerzitách, v Praze a krátce poté na Papežské teologické fakultě ve Wroclavi. Obě habilitace proběhly úspěšně, ale byla to samozřejmě další zátěž, a tak jsem tam odjížděl v tak zbědovaném stavu, že mi později arcibiskup Vlk prozradil, že se obával, zda tu cestu vůbec fyzicky zvládnu. Těch dvanáct dní s biskupským sborem proběhlo ve velice hezké, přátelské a uvolněné atmosféře bez jediného osobního napětí, také biskupové byly přirozeně šťastní, že se mohli nakrátko uvolnit od svých povinností, a podivuhodně omládli. Když si někdo představuje biskupský sbor jako nějaké mocenské centrum zachmuřených hierarchů, přál bych mu zažít ty veselé chvíle a vidět ctihodné biskupy skotačit v plavkách s míčem na břehu moře, uvědomoval jsem si, že je mám přes všechny výhrady velmi rád, a také oni mě za ta léta všichni dobře poznali a naučili se mě brát takového, jaký jsem, bylo mi tam s nimi lidsky dobře.

 

Ten pobyt ale nebyl jen obyčejnou rekreací, byl poutí – a ta je, je-li vzata vážně vždy příležitostí k re-creatio, „znovustvoření“, krůčkem na cestě obnovy člověka v mnoha vrstvách jeho bytosti. Posvátná místa Svaté země mají pro věřící tři monoteistických náboženství – a jistě pro každého duchovně vnímavého člověka – opravdu úzdravnou sílu. Vevnitř ve mně ještě byla ta velká vyprahlost a temnota, ale dotyk s místy, jako je Boží hrob, Betlém, Nazaret, hora Tábor a mnohá jiná, přinášel světlo.

 

Úzdrava – i v duchovní oblasti – většinou začíná tak, že si symptomy choroby rozezní naplno, jako by nám dávaly příležitosti vstoupit do dialogu s tajemstvím naší bolesti. Ano, byly tam pro mě i temné chvíle. Nikdy nezapomenu, jak jsem se sám večer toulal okolo pobřeží Galilejského jezera, na místě, kde Ježíš povolal své apoštoly, a náhle jsem si připadal velice starý. Jak strašné jsem v těch popřevratových letech a v konfliktech toho roku zestárnul! Přepadla mě myšlenka, kterou na jednom místě vyslovil Neitzsche: Ježíš zemřel příliš mlád. K čemu by dospěl, kdyby zestárnul? Co může dát starému člověku? Náhle mi křesťanství připadalo jako záležitost mladých nadšených lidí – a já se cítil najednou tolik zestárly, bez veškeré jiskry nadšení. Nemám své sítě, své poslání „být rybářem lidí“ pro Krista přenechat jiným? Nebude nové etapě mého života více odpovídat podzimní moudrost starého Buddhy?

 

Představoval jsem si, že kdyby Ježíš vyšel a oslovil mě podobně jako apoštoly, abych nechal všeho a šel za ním, vzbudila by ve mně taková výzva rozpaky, ba odpor. Byl jsem v pokušení na tuto Ježíšovu výzvu říci: „Pane, najdi si někoho mladšího. Nech mě tu sedět, já nikam nejdu, jsem unavený a zklamaný. Mám všeho dost.“

 

Na břehu Galilejského jezera jsem z hloubky srdce vylovil všechnu svoji bolest a únavu a svěřil ji tomu, který kdysi kráčel těmito místy. Prosil jsem Ho, aby zas přivedl mé kroky do svých šlépějí, které „za onoho času“ otiskl do tohoto písečného břehu. Druhý den na cestě z Cézarey Filipovy jsem se o tom zmínil biskupu Škarvadovi, když jsme na chvíli na cestě osaměli. On se tak hezky usmál a řekl: „Snad zase jednou Pán omladí tvoje srdce.“

 

Ne, nestalo se tam u mě nějaké dramatické „druhé obrácení“, ale přijel jsem přece jen „jiný“, než jsem odjížděl. Vždyť to je smysl pouti, nebo není?

 

V roce 1992, kdy jsi prožíval svůj rozchod z vedením teologické fakulty, zemřel také člověk, který pro tebe hodně znamenal, kardinál Tomášek.

 

Má poslední setkání s kardinálem Tomáškem tvoří jakýsi tryptych. Když jsem ho byl navštívit koncem července, ležel na lůžku na hranici agonie. „Je tu pater Halík“, řekla mu sestřička. Otevřel oči, usmál se a řekl podivuhodně jasným hlasem: „Přináší dobré zprávy!“ To byla poslední věta, kterou jsem od něho slyšel. Sloužil jsem u jeho lůžka mši a podal mu na lžičce Krev Páně. Při odchodu jsem položil jeho ruku na svou hlavu a tak od něho přijal poslední požehnání.

 

Čtvrtého srpna odpoledne mi zatelefonoval pan biskup Škarvada: „Pan kardinál právě umřel. Byl u něho pan nuncius. V celém paláci jsou jenom sestry a já. Můžeš přijet?“

 

Pomáhal jsem ukládat kardinála do rakve, koncipovat zprávu pro tiskovou kancelář a telegrafovat do Švýcarska arcibiskupovi Vlkovi. Pak jsem v kapli arcibiskupského paláce v kruhu sester sloužil první mši za zemřelého, první, při níž jsem jeho jméno vyslovoval na jiném místě kánonu než dosud.

 

O několik dní později jsem komentoval kardinálův pohřeb pro přímý přenos televize z královské kruchty katedrály. Hlavou mi jako film probíhal sled vzpomínek na naše setkání v průběhu čtvrtstoletí. Ten, který byl pohřbíván, byl pro mě víc než jen církevním představením. Uvědomil jsem si zvláštní shodu: můj otec se narodil 30. června a zemřel v noci ze čtvrtého na pátý srpen, kardinál se narodil rovněž 30. června (o dva roky dříve) a zemřel čtvrtého srpna. Když se rakev snášela do arcibiskupské hrobky, musel jsem na chvíli vypnout mikrofon. Styděl jsem se, že jsem se nedokázal úplně opanovat. „Co se děje? Neslyším vás,“ ptala se operátorka ze studia ve sluchátku. „To je v pořádku, pokračuji!“ odpovídal jsem za moment už docela klidným hlasem a dodal jsem na vysvětlenou: „Měl jsem ho rád.“

 

Znamenala pro tebe kardinálova smrt nějakou osobní změnu?

 

Večer po kardinálově pohřbu jsem si uvědomil, že skončila jedna dlouhá etapa v mém životě. Rozhodl jsem se, že už nebudu kandidovat na další období na funkci sekretáře biskupské konference a že z těchto hierarchických kruhů odejdu, jako jsem odešel z teologické fakulty. Vzal jsem tyto práce stejně proto, aby se přemostilo období, kdy jsem stál za kardinálem Tomáškem, a nastala doba, kdy už bude plně fungovat nová hierarchie. Kdysi mi pater Reinsberg reprodukoval velmi moudrou zásadu jednoho jezuity: Do čtyřiceti se drž se starými, od čtyřicítky s mladými. Já jsem to o pět let přehnal, rozhodl jsem se, že od nynějška budu všechny své síly věnovat mladým, studentům, jako vysokoškolský pedagog a zároveň jako studentský farář. Rozvrhl jsem si do několika měsíců plán, jak ten přechod uskutečním, nazval jsem ho žertem „operace Guardini“. Romano Guardini je můj životní ideál: filozof náboženství, který přednášel na světské fakultě a zároveň byl vysokoškolským kazatelem a duchovním správcem, prostřednictvím svých přednášek, kázání, duchovních cvičení, knih, osobních rozhovorů a prázdninových pobytů se studenty vychoval celou generaci ušlechtilých a vzdělaných lidí a velmi se zasloužil o živý dialog mezi křesťany a tehdejším kulturním světem.

 

A „operace Guardini“ se ti podařila?

 

Ano, díky Bohu, stoprocentně! Zase se naplnilo, že ti, kteří mi chtěli uškodit, mi prospěli. Panu děkanovi teologické fakulty za to patří upřímný otčenáš a zdrávas. Ještě než mě vedení teologické fakulty stačilo formálně vyhodit, nabídl mi děkan Fakulty sociálních věd možnost externích přednášek a habilitace. Pak jsem přijal nabídku ucházet se o místo docenta na nově vznikajícím pracovišti religionistiky Filozofické fakulty. Můj nástup na Filozofickou fakultu byl provázen přesně opačnými dojmy než vstup na půdu teologické fakulty – vracel jsem se domů, do prostředí, kde jsem studoval a prožil nádherné inspirující roky mého mládí. Mezi pedagogy fakulty byli mnozí mojí bývalí spolužáci a studenti tvořili pestrobarevné vnímavé a náročné publikum, mezi nímž se dodnes cítím velmi šťastný jako člověk na pravém místě. Mezi kolegy i posluchači převládají lidé, kteří mají k církvi daleko, ale nikdy jsem nepocítil, že by mě někdo jako katolického kněze a priori odmítal. Dával jsem si vždy velmi pozor na to, abych nikdy neprotěžoval věřící studenty před ostatními, a zkouším-li mezi jinými i své „farníky“, vědí, že na ně budu spíš ještě náročnější než na ostatní. Myslím, že studenti oceňují fakt, že jsem přijal pravidla hry sekulární fakulty, a třebaže vůbec neskrývám, kde názorově stojím, je mi zcela cizí jakýkoli lacině apologetický přístup. Snažím se být při výkladu jakéhokoliv názoru či náboženského systému práv tomu, jak on rozumí sám sobě. Návrat na filozofickou fakultu, kde jsem už jako student chtěl učit, byl jedním z přirozených podnětů, které mi vrátily chuť do života.

 

Uvědomil jsem si, že filozofie náboženství (případně filozofické předpoklady sociologie a psychologie náboženství) jako součást oboru religionistiky je tou integrující oblastí, kde mohu plně využívat své dosavadní filozofické, religionistické, teologické, sociologické a psychologické vzdělání, a pustil jsem se s velkou vervou do práce. Rozhodl jsem se neusilovat ani za změněných podmínek o návrat na teologii a byl bych šťastný, kdybych zbytek života mohl pracovat na tomto poli, kde jsem nyní.

 

Hodně času ovšem věnuješ i médiím.

 

Nikdy jsem se médiím nepodbízel, ale jsem-li pozván vyjádřit se k tématu, k němuž mám co říct, snažím se pozvání vyhovět. Chce-li člověk sloužit společnosti, nemůže ignorovat roli, kterou v ní hraje média. Stáhnout se stranou a jen povýšeně vztahovat mravokárný prst nad médii mnoho nepomůže. Ano, i mne trápí pokleslost televizní kultury, ale nemám k dispozici jiný prostředek nápravy než ten velmi omezený – sám se snažit nabídnout, poskytnou-li mi média občas pár minut, několik slov, která mají hlavu a patu. Pokouším se přitom také neprznit naší krásnou mateřštinu, která je dnes -  a zvlášť v médiích – v takovém úpadku. Vyhýbám se pořadům monologickým, kde by má slova mohla působit jako „agitace“ – to by bylo vysloveně kontraproduktivní, na to je naše společnost alergická. Mám rád diskuse a vážím si chytrých oponentů, jako je třeba Václav Bělohradský nebo premiér Klaus. Už v osmašedesátém mne fascinovaly vynikající politické diskuse v britské televizi. Televize může hodně přispět k zvýšení kultury veřejné diskuse, a tuto kulturu považuji s Masarykem za páteř demokracie – anebo, vyklidíme-li prostor na obrazovce demagogům, přispěje k opaku, k posilování povrchního myšlení, bezmyšlenkovitému opakování frází a neetickému chování. Neočekávám od televize zázračné morálně-výchovné efekty, ale jsem přesvědčen, že nemusí být jen stokou ohlupující stupidní zábavy, mezi tisíci diváky můžeme občas pár lidí vyprovokovat k zamyšlení. Vystupovat kompetentně, zodpovědně a přitom srozumitelně v rozhlase či na televizní obrazovce je daleko náročnější úkol, než se na první pohled zdá. Kromě jiného člověk zaplatí za opakovaná vystoupení v televizi úplnou ztrátu soukromí:  téměř na každém kroku, v tramvaji i mlékárně potkáváte lidi, kteří vycházejí z předpokladu, že se „přece známe“, což často vede ke komickým situacím a dovede to být únavné, mnozí lidé si z vás udělají projekční plátno pro své pozitivní či negativní obrazy. Někteří lidé vás nenávidí, protože vám závidí „popularitu“, jiní váš žádají o pomoc a radu ve věcech, kde jim při nejlepší vůli nemůžete vyhovět, protože „lidem z obrazovky“ nereálně připisují ohromnou moc. Ale setkáváte se také s lidmi, kteří opravdu mají v tomto mediálním světě nesmírnou moc, totiž s pracovníky médií, programovými šéfy, reportéry a moderátory, ne všichni si společenský dosah svého vlivu uvědomují, ne všechny trápí tíže odpovědnosti, ale rovněž zdaleka ne všichni jsou cyničtí lovci skandálů a povrchní lidé. Myslím, že i oni potřebují potkat při své práci někoho, kdo je nechce ani „uplácet“, ani je nepovažuje za nepřátele a obtížný hmyz. Snažím se novinářům a televizním a rozhlasovým pracovníkům dát při pracovních setkáních najevo, že si vážím jejich práce a považuji je za partnery, někdy se mi zdá, že jsem snad trochu přispěl k tomu, že se někteří z nich trochu zamysleli nad různými věcmi a i nad sebou a svým zacházením s mocí.

 

Nepřitahuje tě politika?

 

Přitahuje, přinejmenším jako „angažovaného pozorovatele“. Nepatřím k intelektuálům, kteří politiku paušálně považují za špinavou věc. Sleduji bedlivě politický vývoj, mám mezi politiky různých politických odstínů řadu přátel, poměrně velkou část mé knihovny tvoří politické filozofie. Její příležitostné studium mi dává možnost určitého nadhledu a nezávislého úsudku. Nikdy bych nespojil svůj život pevně s jednou politickou stranou. Hodně přemýšlím o roli intelektuálů v politice. Už od raného mládí mě zajímala osobnost T. G. Masaryka, a když jsem nyní profesorem sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl kdysi profesorem filozofie se zaměřením na sociologii on, přemýšlím o něm ještě častěji. Jsem ale rád, že mé kněžství mi pomáhá překonat pokušení zkusit přímo angažovanost v politickém životě. Je dobrou zásadou církve nedovolovat kněžím zastávat mocensko-politické funkce a jen ve velmi výjímečných případech papež či biskup kněze pro politickou práci uvolní, samozřejmě se pak církevní autorita vzdává jakéhokoliv způsobu, jak do jeho politické práce zasahovat, a on také není v politice žádným reprezentantem „církevních zájmů“. V poslední době dostal u nás takového povolení, nemýlím-li se, jen Petr Piťha, myslím, že se naší biskupové informovali na vatikánském Státním sekretariátu, nebude-li mít námitky proti jeho vykonávání ministerské funkce, a žádné námitky nebyly. Dřív byli kněží v politice mnohem častěji, a kromě nechvalně známých případů existují i příklady světlé, např. monsignore Šrámek byl vynikajícím ministerským předsedou exilové vlády v Londýně nebo arcibiskup Stojan udělal mnoho dobrého prostřednictvím svého poslaneckého mandátu v parlamentě. Já však vidím dnes své místo spíš v té „předpolitické rovině“, mimo mocenskou sféru, v možnosti se otevřeně vyjadřovat zejména k etickým otázkám veřejného života, včetně politiky. Zásadně „nepolitizuji z kazatelny“, ale jsou chvíle, kdy se cítím ve svědomí vázán dotknout se i při výkladu evangelia mravní roviny politického života, například odsoudit rasismus a nacionalismus – k hlásání víry patří prorocko-kritická funkce boření falešných bůžků. Ale musí toho být jak šafránu.

 

Řada lidí by tě ovšem ráda viděla na nějakém odpovědném místě veřejného nebo církevního života a často o tom proskakují různé fámy. Dovedeš si ty sám něco takového představit?

 

Slíbil jsem ti, že odpovím upřímně na každou otázku. Během posledních měsíců jsem byl třikrát vyzván, abych se ucházel o politickou funkci, naposledy, abych kandidoval do senátu. Rovněž mi byly nabízeny akademické funkce, naposledy kandidatura na rektora Palackého univerzity v Olomouci, a když byli kněží dotazováni na návrhy na pražské světící biskupy, někteří uváděli také mé jméno. Ve všech těchto případech jsem řekl jednoznačně ne. Nikdy jsem se do vedoucích funkcí nedral. Chci nyní – a co nejdéle to bude možné – zůstat tam, kde jsem, ve službě studentům.

 

Už jsem ti řekl, co si myslím o angažovanosti duchovních v politice. Ale mám-li zcela upřímně odpovědět na tvou velice osobní otázku – ano, dovedu si představit situaci, kdy bych ji přijal a snažil se ji vykonávat co nejlépe k dobru všech občanů, věřících i nevěřících. Nemyslím si však, že taková situace nastala nebo že v dohledné době nastane. Dovedu si rovněž představit, že bych podobně sloužil univerzitě, ale vyhýbám se tomu, protože univerzitní funkce jsou spojeny s velkou zátěží administrativní práce, kterou nemám rád. Na odpovědném místě v církvi si sám sebe dovedu představit z těchto tří možností dnes dokonce nejméně, protože vědomí odpovědnosti, že stále vyjadřuji oficiální hlas církve, by mne asi podvědomě trochu brzdilo v odvaze a kreativitě, která je nutná při pomýšlení oněch „questiones disputata“ na hranicích filozofie, teologie a religionistiky. Pro velmi vzdálenou budoucnost však absolutně nevylučuji ani takovou službu církvi, naštěstí toto nejméně závisí na lidských přáních a aktivitách.

 

Odpověděl jsem ti na otázku, zda si to dovedu představit. Kdyby ses mě zeptal jinak, totiž zda si zastávání nějakého podobného úřadu přeji, zda to plánuji, očekávám nebo hodlám o to usilovat, má stejně upřímná odpověď by zněla jednoznačně: Ne. Ne, netoužím po tom ani v nejmenším a nehodlám pro to dělat nic, snad s výjimkou toho, že se ničemu předem „mentálně“ zcela neuzavírám. Člověk má být principiálně připraven na všechno. Avšak to, co mě opravdu těší a po čem toužím, je práce se studenty, na univerzitě i v univerzitním kostele. Tam vidím svou službu budoucnosti této společnosti. Snad se v průběhu let najde někdo, kdo mě vystřídá ve funkci prezidenta České křesťanské akademie, už teď tam mám tým dobrých spolupracovníků. Studentským farářem asi také člověk nemůže být až do penzijního věku, snad si tam vychovám mladého nástupce a budu už jen doplňujícím členem týmu. Ale na univerzitě bych chtěl, dá-li Bůh, udělat ještě velký kus práce a už konečně napsat těch pár knih, které nosím v hlavě.

 

Čtvrtstoletí jsem věnoval přípravnému studiu, druhé čtvrtstoletí převážně dialogu mezi církví a společností, a to poslední, bude-li mi dopřáno, bych se chtěl zaměřit na nějaké úkoly univerzálnějšího a filozofičtějšího dosahu. Do vnitrocírkevních sporů už nehodlám vůbec zasahovat, ledaže by šlo o vážnou otázku svědomí, tam jsem už vše potřebné řekl. Je tu však řada závažných témat, která je třeba promyslet na prahu třetího tisíciletí: týkají se hlavně dialogu kultur a hodnotného základu globální civilizace. Tady člověk, který se věnoval průniku různých disciplín, může udělat kus užitečné práce. Avšak člověk míní, Pán Bůh mění. Provedl mě mnoha temnými soutěskami, jistě mě vždy dovede na místo, kde budu nejužitečnější, jen když se budu držet jeho ruky. Ať se stane jeho vůle!